Poželte, bratři, padlých hrdinů!

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Poželte, bratři, padlých hrdinů, jich nehodno, by tleli v zapomnění! Byli to muži! V světě celém není těch, kdož jsou více hodni vavřínů. I my své máme, bratři, Thermopyly a mnohou ranou zrytou otčinu, jež mnohou skrz hruď věrnou bodla k cíli. Poželte, bratři, padlých hrdinů! Byli to muži – bůh jim svědkem buď, že jejich šíj se nikdy nesklonila, a hlavy měli! – ocel zajiskřila jim o ně spíš – než o brněnou hruď. Svém v přesvědčení žulové co skály, ve slovech bouří, blesky ve činu; o žel, že doby jejich tak již v dáli! Poželte, bratři, padlých hrdinů! [137] Byli to muži – však jsou známi vám, co padli kdes tam na Moravském poli. Bůh odpusť mu – nech již to kdo i koli – leč zradou jistě – v hrob kdo sklál je tam. Sic účet ještě s Přemyslovým rodem nám činit mnohou, těžkou pro vinu, leč tenkrát padli zákeřnickým bodem. Těch zradou padlých želte hrdinů! O velikáni, co jste dožili u Lipan tamo bratrovraždou klatou, vy na Sioně padlí pro věc svatou, proč časně tak jste v hrob se složili? O jenom vás, – a zem, pro niž jste vstali, má k nevadnoucí slávě příčinu. Jim ovšem k smíchu liché naše žaly; leč – želme přec těch padlých hrdinů! Těch panen, žen, též budiž pomněno, co vojínů obvazovaly rány, jimž s ženským srdcem mužné páže dány a s žaltářem i meče za věno, 138 co mroucím duši – života jim dražší – slíbavše z rtů s ní spěly v říše snů, jak anděl s děckem když se k nebi vznáší. Těch ženských, bratři, želte hrdinů! A bílá hora – mnohý zrádce pad’ tam pokutu vzav právem za své činy, leč – tak neb tak, vinen či beze viny, jich šíje vzdorné v smrti našel kat. Či děti však a ženy hrozí panství, že jako laně štvány v cizinu? Těch velkých v smrti, větších u vyhnanství poželte, bratři, padlých hrdinů! A ještě jednou – snad to přemnoho již slzí žádám písní jednou tady – jen to: vždyť červnové ty barikády vám bratra vzaly víc než jednoho – ta Ivíčata, co nechtěla být roby! Hle ještě dnes tam slzu matčinu ty pusté na Emausích vlažit hroby! Těch, bratři, želte padlých hrdinů. – 139 O bože, byl to podivný tak čas, když s Hradčan skočnou děla zahoukala a mnohá, včera s dětskou co si hrála páž, s těžkou puškou pospíchala v kvas! A byly, bože, podivné to matky, co posílaly v bitvu klučinu: „Tu palaš, synku – nevrať se mi zpátky leč obejmu tě zas co hrdinu!“ O volnosti, jíž dechem rozňata až k šílenosti svaté hruď těch reků, o nauč lid těch kochat zvrhlých věků, též žití víc – tvá křídla přesvatá! Jest trpko sic nadarmo krev prolívat, leč jim – tam líp v tom země ve klínu, kde nemusí se v hanbu dětí dívat. Ne – neželte těch padlých hrdinů! 140

Básně v knize Ruch 1: