Husita na Baltu.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Husita na Baltu.
Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, prachu sloupy se jim za kolesy chumelí, jak by se rvali běsi; přebohata na plen, na trofeje vozů tíž se řítí do dálavy, anděl pomsty před nimi se chvěje s věncem lačných supů kolem hlavy. Slunce zlaté paprsky své stele po Husitů obrněném těle, po žen jejich lících opálených, vlasech prostých, ňadrech rozhalených, uprostřed pak kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! týčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí při lomozu zbraní, bubnů vřesku. [9] Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však mladý oheň září. Jako dóm, ký již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří. V čele šišák sluncem plápolaje tkví mu, v prsou lesklých šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada. Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly. Mužů šíje vzpínají se výše ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj’ planou, ňadra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý. Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – tož skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena, 10 teď! ha naše opět v vítězení! Tu mne složte mrtva, palcát svírej dlaň, a přílba třpytná na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej! Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze. Balt ať hučí v sluch mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti – zkamenělý věkovité slávy české strážce –“ V krátce skonal kmet – a vedlé přání na skalní hrob vzdušný dostal skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. Balt mu ve sluch hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí, jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce! 11 Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. Sláva kalichu již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evrópou co třásla. Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu. Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří, s prsou mu však kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy. Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: – 12 na lanovém často na řebříku stojícímu strašný nenadále zjevuje se mrtvec námořníku v blesku svitě, na vysoké skále. Zdává se mu, jak by život nový probouzel se náhle v hrdinovi, mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali, jakby oko poděsného zjevu blesky metalo a sevíral tu palcát těžký ve strašlivém hněvu starý, mrtvý Husita na Baltu. 13 Bohuslav Čermák.

Básně v knize Ruch 1: