Ve snách.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Ve snách.
I.
Že v moři na dně ležím, se mi zdálo; tam lůžko z kapradí mi bylo stláno, a nade mnou se moře zelenalo; a nad tím mořem – moře blankytové, a po hladině nebes zlaté slunce plove. – Mně zdálo se, že ležím na dně v moři; však bez života, bez pohnutí, citu; ni zvuk si cesty k duši neotvoří, a duše – jak by zdřímla bez zásvitu. Ni srdce se mi v těle nevzbudí, ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí, – jen oko žije, než jak ledové jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí. V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne, a nade mnou tmy propast černá zívá. Až do dna ruší moře bouře divá, zřím – neslyším však – vlny jekohlasné. [67] Blesk krvorudý prorve tůně černé, zřím o člun slabounký se proudy rvát: v něm ty! – v něm ty! – tak bledá jak tvůj šat, šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. – I probudí se v těle srdce věrné, já silou nadlidskou se vyrvu z pout, v něž tělo, duši polosmrt mi ková – a ty – mne uzříš bleskem k sobě plout a bleskem skočíš v zběsilý vln proud, ty víš, že útulek má náruč chová ti jistější i přístav – třeba po smrti; – a člunek, třtinu slabou, proudy rozdrtí. – Co dál? – juž hasne světlo paměti. Než co bych snil, než v pevném objetí že pevným břehům má tě náruč vrátí? I niknou chmury, paprskové zlatí svým návratem tvůj návrat posvětí – A já – já v moře tůň se rozbouřenou vracím a život, cit i paměť, – paměť blahou ztrácím. 68 II.
Mně zdálo se, že hvězdy padaly. Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal, chrám to gotický a náhrobek v něm stál, na náhrobku socha, – zkamenělý žal. Černá půlnoc byla; nikde žádný svit, jen gotické větví, které neslo kryt, kde se setkávalo, jasný chvěl se třpyt, z démantové lampy jak by zásvit spěl. Nebyly to lampy, hvězd to lesk se skvěl, nebyla to klenba a nebyl to chrám, nebyla to socha, já jsem sám a sám o půlnoci patřil k hvězdným výšinám. [69] V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé a bouře dechem chvělo klenutí se celé, i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly, o které oblohy se klenby vzpíraly – a přece nespadlo klenutí rozechvělé; vždyť hvězdu ještě, nejjasnější všech obloze nemůž vyrvat bouřný dech. – O hvězdo lásky mé, o hvězdo lásky mé! V tom zhasla hvězda má, v tom spadla hvězda má a klenba oblohy se mžikem zachvívá, se zachvívá, se zachvívá a – řítí. – Mně zdálo se, že hvězdy padaly. 70

Básně v knize Ruch 1: