Poupata a děti.
Krásného dne král šel do zahrady.
Bylo vám to místo rajské vnady;
zvláště záhon poupat vábil krále,
že se od nich nechtělo mu dále.
Pomyslil si v duchu: „Když už nyní
poupátka tak milý dojem činí,
nechám jich, až vyvinou se v růže,
který květ pak rovnať jim se může?může?“
Mnoho zaměstnaný zájmy říše,
za týden král zase volně dýše.
Vešel do zahrady. O, jak žasne!
Ty tam jsou již růže jeho krásné,
28
zvadly, opršely, opadaly,
ba i hmyzu potravou se staly. –
Král, to vida, nemálo jich želel.
Za rok v letě zahradníku velel,
mezi poupaty jda známou stezkou,
aby z nich mu kytku uvil hezkou,
jejíž libou vůní při své práci,práci
těšil by se doma ve paláci,
než by na dešti a větrů dechu
květy opadaly bez prospěchu.
***
Neplač, matko, nenaříkej sobě,
umře-li ti v loktech milé robě!
Z vůle boží umírají malí,
a jdou k nebes bráně
před obličej Páně,
dřív než vina mysl jejich zkalí.