I.
Biblické příběhy.
[3]
Zachránění Mojžíšovo.
(Asi 1500 let před naroz. Kristovým.)
V cihelnách i na polích Israelští mřeli:
V těžké práci lopotné dozorci je dřeli,
(vyssávali pro sebe poslední jich sílu,
nutíce je stavěti města podél Nilu).
Potom, chtě je vyhladiť, Farao zlý vece:
„Kde jim hoch se narodí, utopen buď v řece!“
***
Šla kdys dcera králova k Nilu, chtíc se mýti.
Zaslechla tam dětský pláč, našla košík v sítí
[5]
a v něm chlapce hezkého, který byl tak milý,
že se dceři králově oči zarosily;
nevědoucí, čí by byl, do péče ho vzala,
Israelské ženě jej vychovati dala.
Donesen byl hošíček k vlastní svojí matce.
Oj, jak asi srdce v ní zabušilo sladce!
Když pak dcera králova k sobě si ho vzala,
proto, že byl z vody vzat, Mojžíšem ho zvala.
Tam byl jinoch vyučen moudrosti a vědě,
stal se mocným ve slovech, ve skutcích a vzhledě.
Nikdo tehda nebyl by tušil ani temně,
jím že Bůh lid vyvede do slíbené země.
David a Goliáš.
Na dvou horách vojska proti sobě stála,
Filištinských přemoc záhubnou se zdála.
Goliáš jich obr, všecek vkutý v zbroji,
Israelské muže volal ku souboji.
Ale vojska jejich stála jako němá,
po táboře nikdo odvahy dosť nemá.
Goliáš je tupí, snižuje a haní:
„Což pak není u vás jediného ani,
který by v boj se mnou postavil se pevně?
Král náš ústy mými ohlašuje zjevně,
poražen-li budu, že se s vojskem vzdálí.
Nuže, pojď a bojuj, koho duše pálí!“
Stalo se, že David, Izai syn, přišel
6
do tábora k bratřím, Goliáše slyšel
a děl králi Sauli: „Dám svůj život na to,
aby pohanění od nás bylo vzato.vzato.“
Ale Saul se usmál: „Snadno se ti říká;
ty hoch, že bys skolil obra-bojovníka?“
Odpověděl David: „Cvičil jsem se v boji,
když jsem pásal stáda, a lev ovci moji
uchvátil neb medvěd popadnul mi skopa,
já je bil, až krví barvila se stopa,
vyrval jsem jim kořišť a pak jsem je škrtil.
Hospodin, jenž mojí rukou dravce drtil,
7
vytrhne mne také z moci toho muže!“
A král Saul mu pravil rozradován: „Nuže,
jdi a Hospodin sám vediž ruku tvoji!“
Hůl, prak a pět kamenů – tak šel David k boji.
Spatřiv obr Goliáš, kdo s ním boj si volí,
zvolal k němu: „Což jsem pes, že jdeš na mne s holí!
Choulostivý chlapečku, pojď jen blíže ke mně,
pochutná si na tobě ptactvo i zvěř země!“
David prak svůj nasadil, jen to zafičelo –
kámen prudce udeřil Goliáše v čelo,
obr na tvář upadl. Vzkřik a podiv v davu –
vlastním mečem obrovým David sťal mu hlavu.
Národové, na kterých násilí se páše,
pomněte, kdo povalil obra Goliáše.
Moudrosť Šalomounova.
(Asi 1000 let před Kr.)
Před trůn Šalomounův z chudé chatky
k soudu vstoupily dvě mladé matky.
První řekla: „Veleslavný králi,
jehož věhlas každý všude chválí,
vyslyš nás a posuď ze své moci!
Pospolu jsme spaly. Této noci
zalehla své dítě tato žena;
z bázně pak, že bude zahanbena,
8
ve spaní mně na ruku je dala,
moje živé za ně sobě vzala.
Poznala jsem podvod teprv za dne.
Nechť trest přísný na hlavu jí padne!“ –
Děla druhá: „Lež je, co tu pravíš!
Práva nezadržíš, nezastavíš!
Dítě živé to je dítě moje!
Ty, ty sama zalehla jsi svoje!“ –
Tak se přely před očima krále,
obě na svém zůstávaly stále;
nebylo by konce takým řečem.
Král dal zavolati kata s mečem,
a děl k němu: „Kate, slyš mou vůli:
Zde to živé dítě přetni v půli!“
Vzkřikla matka v zoufalosti tklivé:
„Zadrž, pane; jí dej dítě živé!“
Ale druhá řekla: „Nechť se stane,
jak jsi právě ustanovil, pane!“ –
Šalomoun král vece neprodleně:
„Živé dítě patří této ženě!
Jí buď dáno, nebo v meče kmitu
poznal jsem ji z mateřského citu!“
Judith.
Co vykonala Judith vdova zbožná!
Ač krásná, bohatá a velkomožná,
přec měla srdce k strápenému lidu
a modlila se v tichém nočním klidu,
9
by Bůh, jenž slabé pláštěm moci kryje,
byl ochrancem jich města Bethulie,
jež trpí tolik běd a všeho zlého,
a v běsném kruhu vojska assyrského
vždy větší bere záhubu a škodu,
vždyť Holofernes odňal jim i vodu
v čas, kdy jim slunce žehlo nad jich hlavou,
že mřeli mnozí jenom žízní žhavou.
A pomoc žádná z blízka ani z dáli! –
A Holofernes město jejich spálí
a povraždí, co žije v něm – i děti,
vždyť na postrach všem má se vyprávěti,
jak hrozný bývá konec těch, již k boji
se postavili assyrskému voji.
A přece pomoc! Judith šat svůj mění,
a šperkem zdobena jde do ležení.
Je Holofernes laskav k její kráse
a zaslepeným duchem domnívá se,
že zrádu žena na rodáky kuje;
vstup volný do stanu jí dovoluje. –
Noc pochmurná a jako havran černá.
Zas Judith vešla ve stan Holoferna,
jenž při hostině vypiv mnohý džbánek,
teď ponořen byl v pevný, těžký spánek.
I ve snu strašlivé jsou jeho rysy!
Meč jeho těžký na sloupě mu visí
a lampa pod ním šeří bludným svitem.
Meč zamihnul se dvakrát děsným kmitem
10
a na loži trup krví svou se smáčí. –
Zpět k městu Judith, hlavu nesouc, kráčí –
pak volá ku svým: „Pokračujte v díle:
Zde vizte hlavu! K výpadu je chvíle!“
A muži vstali posilněni spoře.
Boj náhlý rozvlnil se po táboře –
pak vojsko, vidoucvidouc, po vůdci že veta,
se rozbíhalo do všech koutů světa.
A Bethulie volna byla znova.
To vykonala Judith, zbožná vdova!
11
Job.
Satan k Hospodinu:
Pak tě Job tvůj horlivě milovati může,
když mu sypeš na cestu samý květ a růže;
rukou štědrou dal jsi mu do krásného domu
sedm synů statečných a tři dcery k tomu,
sedm tisíc ovec a velbloudy a voly,
pět set oslic pasených na rozsáhlém poli.
Ale sešli na něho jen dosť malou ránu,
a on bude zlořečiť tobě, svému pánu!
Hospodin k satanovi:
Zkusím toho, a ty sám zbav jej toho všeho,
cokoli jej těšívá a je v moci jeho,
na něho jen samého nevztahuj své ruky!
***
Valily se na Joba nejtrapnější muky.
Když Job s hosťmi při stole jedl, pil, se bavil,
vstoupil posel do jizby, kterýž takto pravil:
„Voli tvojí orali, oslice se pásly,
v tom, jak kdyby se stromů větry plody střásly,
vyskytli se Sabejští, dobytek tvůj vzali,
čeládku tvou zuřivě mečem ubodaliubodali.
Vyváznul jsem jediný mezi tvými sluhy.“
Ještě nebyl domluvil a již vešel druhý:
„Boží blesk tvé pastýře i tvé ovce spálil.
Tam, kde všichni zhynuli, já jen sám se vzdálil.“
12
Třetí děl: „Tvé velbloudy zajato dnes ráno,
mužstvo mečem Chaldejských bylo porubáno!“
a již vešel čtvrtý, jenž vyděšeně pravil:
„Včera syn tvůj nejstarší zrozeniny slavil,
děti tvoje u něho pohromadě byly,
když v tom vichry od pouště náhle udeřily
na stavení se všech stran – hrozno vyprávěti,
dům se sesul, pochoval všechny tvoje děti!“ –
Vstal Job, roucho roztrhnul z velikého hoře.
Potom padnuv na tvář svou, zvolal u pokoře:
„Bůh vzal, co mi z dobroty jeho bylo dáno.
Jméno jeho na věky budiž požehnáno!“
Satan k Hospodinu:
Člověk za svůj život rád odřekne se všeho!
Vstáhni ruku na tělo, tkni se kostí jeho,
uvidíš, co udělá lidskosť jeho pouhá,
zazní z něho drsný hlas, jenž se tobě rouhá!
Hospodin:
Budiž tedy v moci tvé, ale zůstaň živý!“živý!
***
Jak ten muž se provinil, každý se mu diví.
Kam se poděl dávný Job šťastný, dobrý, zdravý?
Teď je sám vřed od paty do temene hlavy.
Lidé se ho štítili, proto na svém hnoji
ostruhuje štřepinou hnisovinu svoji.
Ba i jeho manželka posmívá se jemu.
Přišli jednou nejlepší přátelé tři k němu,
13
soudili, že hřešíval proti Bohu svému,
že jej za trest podrobil nežitu tak zlému.
Odpověděl dobrý Job: „V jakékoli ráně
nepřestanu doufati v slitování Páně.“
***
Hospodin pak odměnil Joba všemi směry:
uzdravil ho úžasně, dal mu syny, dcery,
oslic, volů, velbloudů, ovec, víc než míval.
Se zálibou Hospodin na Joba se díval.
Hlava Jana Křtitela.
Král Heródes s hosťmi svými
zrozeniny svoje slaví.
Tančí mladá Herodias,
jako motýl přelétavý.
Vábně tančí Herodias,
a jak svižně, a jak lehce!
S ní Heródes spustiť očí
ani nechce.
Dotančila. Král k ní vece:
„Zjev mi jedno svoje přání,
přísahám, že vyplním je
ochotně a bez meškání!
Tobě k vůli
království bych podal půli!“
14
Děla dívka řečí sladkou:
„Poradím se o tom s matkou!“
Když král svolil, radila se,
poradivši vrátila se:
„Dej mi, králi, od katana
sťatou hlavu vězně Jana!“ –
Král se rmoutil, nepřálť sobě
smrti jeho. V té však době,
před tváří svých vzácných hostí,
pod přísežnou závazností,
nechtě zrušiť slova svého,
popraviť dal nevinného.
***
Kdo měl na tom vinu větší?
Snad svou řečí
dívka mladá,
či zlá rada,
nebo král, jenž na popravu
za tanec dal lidskou hlavu?
Pokřtění Ježíšovo.
Tam, kde Jordán vody svoje
galilejskou nese plání,
za dob dávných žil Jan Křtitel
volající ku pokání.
Oděn hnědou srstí zvěří,
bedra maje opásána,
15
živíval se kobylkami
a med lesní jídal z rána.
Přicházeli k němu mnozí,
Jan jim kázal, křtil je v řece.
Přišel i Pán Ježíš k němu,
k Janovi pak takto vece:
„Pokřti mne, jak stojí psáno!“
A Jan konal vůli Páně.
Takto maje třicet roků
křtěn byl Ježíš na Jordáně.
Nebesa se otevřela,
s modré jejich jasné výše
sněhobílá holubice
sestoupila na Ježíše.
A v tu chvíli na výsostech
zahlaholil hlas až milo:
„Ejhle, ten je syn můj milý,
v kterém se mi zalíbilo!“
Utišení vln na jezeře Genezaretském.
Po jezeře loďka plula
a Pán Ježíš na ní spal.
V tom se děsná bouře vzdula,
lodička se ocitnula
vedle skal.
16
Lekají se učenníci,
smrť jim hrozí všem.
Vodstvo vlny metající,
a Pán Ježíš tiše spící
nevinnosti snem!
Vzbudili ho ve úzkosti.
„Pane, mocný pane, vstaň!
Viz, jak proudy zuří, syčí!
Pomoz ty nám, sice zničí
nás ta bouře, saň.saň.“
A Pán Ježíš dobrotivě
pokynul a tiše stál. –
17
Jezero, jež vřelo divě,
vlnkami teď lichotivě
loďku neslo dáldál.
Děl Pán Ježíš na pokraji:
„Malé víry byl váš duch!“ –
Učenníci v mysli mají:
„Ten, jejž vlny poslouchají,
je sám Bůh!“
Smrť sv. Štěpána.
Přišel Štěpán do města
k lidem plným hříchu,
žhavým slovem bičoval
pustotu a pýchu.
A že vztek jich popudil,
zapuzen byl z města;
za ním lidem zuřivým
hemžila se cesta.
Sypal se déšť,déšť kamení,
přerazil mu nohu –
a on „Bože, odpusť jim!“
kleče, volal k Bohu.
Sypal se déšť kamení,
až se půda chvěla –
18
a duch krásný vznesl se
z ubitého těla;
vznesl se až nad hvězdy
před obličej Páně,
že dal život za pravdu
ke smrtelné ráně.
Pod křížem Kristovým.
Trnovou korunou zryto mu čelo.
Přibito na kříž pní Kristovo tělo;
losem je metáno o jeho šat.
19
Lotři dva visí tam po jeho boku,
z ran krev mu prýští se v povolném toku
na hlavu matčinu u jeho pat. –
Lidstvo, jak strašlivě duní tvá vina!
Nevydá na věky takého syna
nikde a nižádný pozemský byt.
Bůh-syn tě vedl, bys nebi šlo blíže,
a tys jej přibilo na dřevo kříže –
Lidstvo, kde rozum tvůj, kde byl tvůj cit?
Otče, jenž panuješ nad světy všemi,
milostiv pohlédni na naši zemi,
zažeň a zapuď z ní života mráz!
Pro krev, jež na kámen Golgaty tekla,
učiň, by srdce nám k soucitu změkla,
Kristovy lásky vzbuď paprsek v nás!
20
II.
Legendy ze zemí východních.
[21]
Člověk synem slitování.
Láska boží, člověka stvořiti když chtěla,
radila se s anděly. Spravedlnosť děla:
„Nestvořuj ho, pane náš, zle by se ti choval,
silnější by slabšího krutě utiskoval!“
„Nestvořuj ho, pane náš! – Mír se slova chopil –
on by krásnou zemi tvou lidskou krví kropil!“
„Nestvořuj ho, pane náš! – Pravda řekla zpříma –
mne by zapřel, aby lež pouštěl rtoma svýma!“
„Stvoř ho, pane, stvoř ho jen, k podobenství svému,
já ho vezmu v ochranu proti všemu zlému!“
Slitování pravilo. – Tvůrce přál mu slechu.
***
Člověče, buď pamětliv k poslednímu dechu,
kde je tvého života pramen, jádro, kořen,
komu je ti děkovať za to, že jsi stvořen.
Noemova holubice.
(Překlad.)
Zmítá moře lodí Noemovou –
Havran, jehož slíditelem zovou,
puštěn hledat břehů spasné země;
nevrátil se, zhynul kdesi v temně.
[23]
Puštěn sokol, letoun bystrozraký,
ale země nedohlédnul taky,
navrátil se jako k dotvrzení,
pevné půdy na světě že není.
Krahuj po něm poslán, o němž praví,
že má jakýsi dar předvídavý;
lehkým letem proletoval mraky,
jistoty však nepřinesl taky.
Noe zasmušil se převelice.
Vyletěla bílá holubice,
přes širokou, nepřezírnou vodu
nesla se jak šipka ku východu –
Olivu tam našla z vody čnící,
větvičku z ní nesla zvěstující
blízkosť země. Noe blažen, pravil:
„Hospodin nás bludné pouti zbavil.
On, jenž čistou, tichou holubici
nad vodami vedl ku větvici,
pokorným své cesty znáti dává,
těžké věci jimi vykonává!“
J. J. Salis.
Ze života krále Šalomouna.
I. Fíky.
Krále Davida syn, ještě hošíček,
maje fíků plný košíček,
jedl z něho na předpraží hradu.
Přišel k němu sirotek a z hladu
24
poprosil ho o několik fíků.
„Ničeho ti nedám, poběhlíku!“
Šalomoun děl. V tom král David vyšel
a že příkrou odpověď tu slyšel,
pravil k němu: „Krutě mluvíš, synu,
zlo jen schopno takového činu.
Šlechetný rád koná dobrodiní!
Rozděl se s ním!“ – Šalomoun to činí.
Hoch vzal fíky; díky za ně vzdával;
a když sobě na nich pochutnával,
s Šalomounem proměna se děla,
v srdci jeho radosť vypučela,
radosť, jakou pociťuje pouze,
kdo svým bližním vypomáhá z nouze.
II. Tři sklenice.
V otevřeném sále
Šalomouna krále,
když už vlasy prokvetly mu bíle,
stály jedné chvíle
na podstavci nízkém v řadě
sklenice tři pohromadě.
První pevná, lesku měla málo,
na té jméno „Spokojenosť“ stálo.
Druhá, malovaná pestře, stkvěle
jméno „Veselosť“ si nesla v čele.
Třetí „Slasť“,„Slasť“ jak rosa třpytila se,
safír, rubín jiskřil v jejím jase
25
hrou a mihem tajemného světla –
Náhlá bouře všechny tři je smetla:
Slasť hned na padrť se roztříštila,
Veselosť pak naražena byla,
a jen Spokojenosť z nepohody
sama vyváznula beze škody.
Před branami ráje.
Podmaniv si širé světa říše,
v nezřízené chtivosti a pýše
Alexandr král – jak praví báje –
vniknouti chtěl do samého ráje.
Na výzkumy loď se nesla řekou –
zahradu tam rajskou, nedalekou
spatřil posel – uzamčenou pevně;
bělovousý kmet jí střehl zjevně
a ten pravil: „Nemůže sem dále
ani noha největšího krále,
jestli pírka toho bělounkého,
daru mého,
nepřeváží něčím z toho všeho,
co jest jeho!“ –
Posel, navrátiv se, pírko podal
a vzkaz králi věrně k tomu dodal.
Pírko váženo a dolů skleslo,
na vedlejší mísce vše se vzneslo,
26
ať již bylo na převahu vzato
dřevo, kamení neb stříbro, zlato.
Král se podivil a všeho nechal.
Posel znovu k rajské bráně spěchal
a ptal se tam, co to asi značí?
„Trochu hlíny převážiť je stačí!“ –
pravil kmet. – Již Alexandr chápal:
Aby jeho světoborný zápal
zmizel, jako po západu stíny,
stačí trocha hlíny.
Co je na zemi nejlíbeznějšího?
Tři nebešťané sestoupili s nebe
a po zemi šli pátrat kolem sebe,
co líbezností svou vše překonává.
I zřeli slunko, kterak z noci vstává
a v červánkovém půvabu a lesku
v den jarní, teplý vzchází na nebesku,
jak král když stoupá v nádheře i slávě;
též perly rosné uviděli v trávě
i stromy plné růžového květu
i motýla, jak hravě na přeletu
se nesl k růži, jež se rozvíjela.
Pak luna zlatá nad nimi se stkvěla
a rojily se hvězdy zlatým kmitem –
Tak nebešťané oni pod blankytem
šli po palouku mezi vonným květem.
27
V tom vyšla z chaty žena s nemluvnětem,
je tulíc k sobě, líbajíc je v čelo.
A nebešťanův oko dlouho dlelo
té na postavě. Do duše jí zřeli,
neb jako šťastní nebešťané měli
zrak jasnější.
A když pak nad oblohu
se potom zase navrátili k Bohu,
zněl z jejich srdcí vřelý hlahol díků. –
Pán dal jim poznať v kraji smrtelníků
tam na té ženě, která vyšla z chatky,
že rájem pozemským je láska matky.
Poupata a děti.
Krásného dne král šel do zahrady.
Bylo vám to místo rajské vnady;
zvláště záhon poupat vábil krále,
že se od nich nechtělo mu dále.
Pomyslil si v duchu: „Když už nyní
poupátka tak milý dojem činí,
nechám jich, až vyvinou se v růže,
který květ pak rovnať jim se může?může?“
Mnoho zaměstnaný zájmy říše,
za týden král zase volně dýše.
Vešel do zahrady. O, jak žasne!
Ty tam jsou již růže jeho krásné,
28
zvadly, opršely, opadaly,
ba i hmyzu potravou se staly. –
Král, to vida, nemálo jich želel.
Za rok v letě zahradníku velel,
mezi poupaty jda známou stezkou,
aby z nich mu kytku uvil hezkou,
jejíž libou vůní při své práci,práci
těšil by se doma ve paláci,
než by na dešti a větrů dechu
květy opadaly bez prospěchu.
***
Neplač, matko, nenaříkej sobě,
umře-li ti v loktech milé robě!
Z vůle boží umírají malí,
a jdou k nebes bráně
před obličej Páně,
dřív než vina mysl jejich zkalí.
Sen utěšitel.
S plamenným svým mečem k rajské bráně
postavil se jasný anděl Páně.
Adam s Evou prchal v pusté kraje;
hlad a žízeň žhavou poznávaje,
se svým stínem po písku se ploužil,
po ztraceném ráji smutně toužil.
A s ním Eva, žena milovaná,
utíkala jako laňka štvaná
29
vzpomínajíc na ty krásné časy,
kdy Bůh mluvil laskavými hlasy
k jejich mysli. – Po všem bylo veta! –
Uviděl je, bludné tvory světa,
anděl Eloa, jak klesli mdlobou,
a že bylo líto mu jich obou,
prosil Boha: „Ulev jim, o Pane!“
A Bůh-láska pravil: „Nechť se stane!“
Smutní naplněni nadějemi.
Anděl Eloa se nesl k zemi
na perutích májového vánku,
Sen jim vdechnul do prvního spánku. –
Od těch dob, když tělo spánek sílí,
duch náš k ráji, jako motýl bílý,
volněji se vznáší, zbaven tíže,
tvůrci svému blíže.
Řízení boží.
Za dusného parna, za palčivé žízně,
doufaje, že dojde pohostinské přízně,
a že po své dlouhé, trampot plné cestě
oddechne si trochu v ohraženém městě,
dojel mudřec v noci ku zamčené bráně.
Bušil na ni hlučně, bušil na ni temně,
ale nebyl vpuštěn; lehl na tvář země,
nereptal a řekl: „Děj se vůle Páně!“
30
Podle něho sivá oslice mu stála,
při hrdle jí malá lucernička plála.
Zafoukl ji vítr: Nehody se množí –
ale mudřec zvolal: „Děj se vůle boží!“
Přišel lev a v čas, kdy mudřec ve snu chrápal,
na kusy mu jeho zvíře rozesápal.
Probudiv se, mudřec okem vůkol slídí –
pomyslil si: „Však Bůh všechno dobře řídí!“
V důvěře té šťastné dočekal se rána.
Však co vidí? V noci vyvrácena brána,
přepadeno město loupežnickou mocí,
meč a nůž v něm řádil v hrůzyplné noci;
a kdo nechán živý z mužů, žen a dětí,
s otrockými pouty vlečen do zajetí.
Zvolal mudřec, k nebi upíraje zraky:
„Velebím tě vděčně, Pane nad oblaky!
Co mně proti mysli odepřeno včera,
spasným se mi jeví za ranního šera!“
Psammenit.
(R. 525. před Kristem.)
Když už padlo svaté město Memphis,
odpočíval Kambyses, král perský –
ukrutný a prudce popudlivý –
na pavlači nádherného hradu,
dívaje se s královského trůnu.
31
Hle, tam vyšel z komnat svojich předků,
sehnutý a s hlavou spopelenou,
Psammenit, král přemožený, jatý;
posadil se na schod nejdolejší,
kolem něho bdělé byly stráže.
Kambyses se díval s výše trůnu.
„Odveďte ho – kázal – na předměstí,
nechce se mi viděť zajatého!“ –
Učiněno po králově vůli.
Psammenit byl veden na předměstí;
tam si sedl u hrobu svých předků
a s ním mnozí vzácní Egypťané,
posypavší popelem své hlavy.
Mimo kráčel průvod pannen mladých
v šatech otrokyň a s nádobami
na hlavách; jich řadu vedla
lepá dcera krále Psammenita,
nádobou jak ony obtížená.
Zaplakaly panny hořkým pláčem,
kráčejíce před tváří svých otců;
králova jen dcera neplakala,
ale k nebi pozvedla svých očí.
Lkali otcové jich šedovlasí;
nelkal jenom královský jich soudruh,
ale mlčky hlavu k zemi klonil.
Šel tam tudy průvod mládenecký,
dva tisíce bez mála jich bylo,
výkvět celé staroslavné říše.
32
Provaz každý na krku si nesl,
ústa maje roubem uzamčena.
A v jich čele ubíral se králův
syn též jdoucí k soudu krvavému.
Rozléhal se nářek jejich otcův;
Psammenit jen mlčky hlavu klonil
ještě níže, ještě blíže k zemi.
V tom kmet jeden bělovlasé hlavy,
nedávný hosť Psammenita krále,
ostýchavě prosil ozbrojence
o dáreček z útrpného srdce.
Hořce nad tím Psammenit král zplakal,
bil se v hlavu, bolestivým hlasem
volal druha z mládí jeho jménem,
objímal ho, jasné slze roně. –
Zprávu o tom uslyšel král perský.
Poslal pro něho a dal mu vzkázať:
„Takto praví Kambyses, tvůj vladař:
Dceru svoji viděls otrokyní,
syna viděls jdoucího vstříc smrti
a to tebe k slzám nepohnulo.
Proč jsi plakal pro tam toho kmeta?“
Odvětil král starý těmi slovy:
„Synu Kyrův! domu mého zkáza
přílišnou je pro pláč mojich očí;
nad přítelem vzplakati jsem mohl.“ –
33
Lítosť pocítili perští páni,
kteří stáli u zlatého trůnu.
Kambyses, muž kovového srdce,
vstal a poslům ku pospěchu kyna,
vrátil otci svobodu i syna.
Co se přihodilo na honu Antiochovi, králi Seleucie.
Král Antiochus, lovec náruživý,
jel na hon s lovci, kteří jako diví
se hnali koňmo přes obilná pole.
Klas pod kopyty ocitnul se dole,
a kudy smečkou lovčí psi se hnali,
tam rolníkovi oči zaplakaly.
Král prudce jeda vždy se držel v předu.
V tom spatřen jelen královského vzhledu.
Král hnal se za ním s pospěchem tak vřelým,
že brzo v kraji zůstal osamělým.
Byl večer již a setmělo se v hvozdě.
Král troubil na roh, ale bylo pozdě,
neb z družiny jej nikdo neuslyšel,
jen ozvěny hlas k uchu zpět mu přišel.
Co sobě počíť? Kolem les je tmavý
a v houštích číhá vlk i medvěd dravý.
Král na strom vylezl a vůkol hleděl
a spatřil světlo. Kolik asi neděl
král nezaplesal jako oné chvíle,
34
když spatřil ve tmách světélko to bílé?
Hned slezl dolů, koně státi nechal
a houští dral se, v onu stranu spěchal,
kde světélko mu spásonosně plálo,
a vyšel zdráv, jak srdce sobě přálo. –
Chýš stojí před ním; klepal, otevřeli;
král s kmetem vlídně do očí si zřeli,
král pohostěn byl jídlem, jaké bylo,
a při tom asi tak se hovořilo:
Král:
Jsem, kmete milý, příchozím k vám z dáli
a nevím, jak zde soudí o svém králi:
k nám docházejí zprávy z vaší strany,
že utiskuje zvláště venkovany.
Kmet:
To křivdí jemu!
Král:
Má však velké vady!
Kmet:
Sám dobrý jest, jen podle cizí rady
nám nerozumnou způsobuje škodu.
Je lovcem vášnivým a přes úrodu
kůň jeho běží a pes jeho skáče.
Zle, rolník, chuďas, nad svou sklizní zpláče!
Král (pro sebe):
Toť hrozno! Ale pravdu děl mi maní.
35
(hlasitě:)
Jsem unaven a jde již na mne spaní.
Spi dobře, kmete!
***
Král v měkkém listí uložil své tělo
a dlouho neusnul, neb v uších znělo
mu slovo kmetovo. A když pak bylo ráno,
roh zazněl z venku, hlučně zaklepáno.
I ptal se lovec, na prah stavě paty:
„Mluv, není král náš hostem tvojí chaty?“
Kmet poděšen, již na kolenou klečí –
král pravil k němu přívětivou řečí:
„Vstaň, kmete dobrý, za tvůj projev přímý
jsem zavázán ti na vždy díky svými;
mé vděčnosti zde přijmi malou splátku.“
– – – – – – – – – –
Děl a roh zlatý dal mu na památku.
Nuširvan.
(Překlad.)
V čas, kdy slunce plálo žhavě,
Nuširvan, král nedočkavě
z lovu jel,
tuze trapnou žízeň měl.
Dojeli až ku jabloni.
Na větvích se k cestě kloní
36
jablíčka všem očím vnadná.
Od žízně je pomoc snadná!
K osvěžení jich si přál
vedrem unavený král.
Družina, jež při něm byla,
toho hned se domyslila,
k jabloni si poskočila;
ani jeden z žízně, z hladu
nezůstával o krok vzadu,
vždyť jim ani nepřipadlo,
že by se tím komu kradlo.
Král však přísně zvolal na to:
„Vlastnictví je všude svato!
Ctíť je nutno i v čas nouze!
Kdybych neptal se, a pouze
jablíčko si jedno vzal,
byl bych as uhlídal,
že by mnozí ještě dnes
poplenili celou ves!“
L. Neuffer.
Vezír.
(Překlad.)
Když šach Nadir, vládce perské říše,
vzplanul hněvem proti vezírovi,
povždy šlechetnému Hassanovi,
kázal jemu do vyhnanství jíti.
37
Rozváživ si potom příkrá slova,
i to, že mu léta věrně sloužil,
pravil k němu: „Vol si v říši mojí
místo, kde bys s příslušníky svými
klidně mohl tráviti dny svoje.“
Odvětil mu vezír skromnou řečí:
„Tolik přízně nežádám sisi, pane;
dej mně místo v poušti, jež bych mohl
vzdělávati k prospěchu tvé říše!“
Šach hned svolil. Ale došla zpráva,
v celé říši pustiny že není;
neb kde holé pastviny jen byly,
rostou klasy, rozvíjí se réva,
požehnané Hassanovo dílo.
Šach se zarděl, upřel na Hassana
pohled, za nějž již byl hoden trůnu,
padl vezírovi kolem krku,
zvolal: „Příteli můj, plný ctnosti,
překonán jsem od tvé šlechetnosti!“
C. Geib.
Chudoba.
Muž Tam k Peteje, své ženě, pravil:
„Kéž bych už té chudoby se zbavil,
která neustále s námi bývá!“
„Hledejme jí, kde se asi skrývá?“ –
řekla žena. Muž se přidal k tomu.
Hledali jí po všech koutech domu,
38
až ji posléz neunavnou snahou
našli – v koutku hubenou a nahou.
Prosili jí: „Odejdi, jsme chudí!“
Chudoba jim řekla: „Soustrasť budí
ve mně sten váš, hned bych odcházela,
jenom kdybych pohotově měla
šaty hodící se na mé tělo!“ –
By té potřebě se vyhovělo,
látku v krámě na dluh sobě vzali,
švadleně hned do práce ji dali.
Chudoba, se snažíc obleknouti,
nemohla se v šatech ani hnouti:
byly těsny. A to prý je vinou
jedině a pouze švadleninou,
horlil muž a žena řekla: „Víme,
chudoby,chudoby že už se nezbavíme!“
Když i švadlena se toho lekla,
chudoba, je potěšujíc, řekla:
„Ondyno jste jenom chudi byli;
teď, když jste se pro mne zadlužili,
stala jsem se silnější a větší.
Nechte nářku, neprospěšných řečí;
živi jsouce šetrně a skromně,
nepoznáte ani, jsem-li v domě!“
Záhadní lvové čínští.
Od Pekingu čtyři míle
žasne při podivném díle
39
na Lo-ku-ském mostě cizí hosť;
čím se déle dívá,
zalíbení mívá,
nemůže se vynadiviť dosť.
Na zdi mostní na obojí,
tu tam leží nebo stojí
vytesaných lvů a lvíčků dav.
Celkem sto jich asi,
ale po ty časy
nikdo ještě neví, kolik hlav.
Počítali je již mnozí,
ale kam ti přeubozí!
Počítají po svůj celý věk;
mnohý k vůli číslu
pozbyl zdravých smyslů –
takový byl toho výsledek.
Mně že se to nepodaří?! –
dí hosť nový a čas maří,
napíná svůj ostrovtip a zrak.
Aby dostál slovu,
čítá dál a znovu,
ale vede se mu také taktak.
Zmařena je všechna píle,
nedaří se při tom díle,
součet pravý dosud není znám;
40
menší a zas větší
nikdy nepřesvědčí;
deset lvů je, kde byl jeden sám.
– – – – – – – –
Lvové jsou to, velikáni,
pouště králové a páni –
rudý žár jim šlehá z očí,
myslí se, že již již skočí –
okolo nich jako živí
rejdí lvíčci čtveračiví.
Kde jich divák nejmíň tuší,
vykukují z hřívy, z uší,
nejen to – i mezi drápy.
Ať je čítá, ať se trápí,
kdo chce jejich počet znáti;
může, jak chce, pozor dáti,
pokaždé se přepočítá,
směsice mu mozek splítá,
na konec pak toho všeho
nový lev se stane z něho,
tak že sám pak ještě brání
důkladnému počítání.
Proto tedy radím prostě:
Nechoď po Lo-ku-ském mostě!
Nečítej lvů, neb v jich davu
pomateš si hodnou hlavu.
Lidé, kterým rady není,
za trest se tam ve lvy mění.
41
Obsah:
I. Biblické příběhy.
Str.
Zachránění Mojžíšovo5
David a Goliáš56
Moudrosť Šalomounova8
Judith9
Job12
Hlava Jana Křtitele14
Pokřtění Ježíšovo15
Utišení vln na jezeře Genezaretském16
Smrť sv. Štěpána18
Pod křížem Kristovým19
II. Legendy ze zemí východních.
Člověk synem slitování23
Noemova holubice23
Ze života krále Šalomouna24
Před branami ráje26
Co je na zemi nejlíbeznějšího?27
Poupata a děti28
Sen utěšitel29
Řízení boží30
Psammenit31
Co se přihodilo na honu Antiochovi, králi Seleucie34
Nuširvan36
Vezír37
Chudoba38
Záhadní lvové čínští39
E: av; 2002
[43]