Před branami ráje.

Jan Evangelista Nečas

Před branami ráje.
Podmaniv si širé světa říše, v nezřízené chtivosti a pýše Alexandr král – jak praví báje – vniknouti chtěl do samého ráje. Na výzkumy loď se nesla řekou – zahradu tam rajskou, nedalekou spatřil posel – uzamčenou pevně; bělovousý kmet jí střehl zjevně a ten pravil: „Nemůže sem dále ani noha největšího krále, jestli pírka toho bělounkého, daru mého, nepřeváží něčím z toho všeho, co jest jeho!“ – Posel, navrátiv se, pírko podal a vzkaz králi věrně k tomu dodal. Pírko váženo a dolů skleslo, na vedlejší mísce vše se vzneslo, 26 ať již bylo na převahu vzato dřevo, kamení neb stříbro, zlato. Král se podivil a všeho nechal. Posel znovu k rajské bráně spěchal a ptal se tam, co to asi značí? „Trochu hlíny převážiť je stačí!“ – pravil kmet. – Již Alexandr chápal: Aby jeho světoborný zápal zmizel, jako po západu stíny, stačí trocha hlíny.