Před branami ráje.
Podmaniv si širé světa říše,
v nezřízené chtivosti a pýše
Alexandr král – jak praví báje –
vniknouti chtěl do samého ráje.
Na výzkumy loď se nesla řekou –
zahradu tam rajskou, nedalekou
spatřil posel – uzamčenou pevně;
bělovousý kmet jí střehl zjevně
a ten pravil: „Nemůže sem dále
ani noha největšího krále,
jestli pírka toho bělounkého,
daru mého,
nepřeváží něčím z toho všeho,
co jest jeho!“ –
Posel, navrátiv se, pírko podal
a vzkaz králi věrně k tomu dodal.
Pírko váženo a dolů skleslo,
na vedlejší mísce vše se vzneslo,
26
ať již bylo na převahu vzato
dřevo, kamení neb stříbro, zlato.
Král se podivil a všeho nechal.
Posel znovu k rajské bráně spěchal
a ptal se tam, co to asi značí?
„Trochu hlíny převážiť je stačí!“ –
pravil kmet. – Již Alexandr chápal:
Aby jeho světoborný zápal
zmizel, jako po západu stíny,
stačí trocha hlíny.