Chudoba.

Jan Evangelista Nečas

Chudoba.
Muž Tam k Peteje, své ženě, pravil: „Kéž bych už té chudoby se zbavil, která neustále s námi bývá!“ „Hledejme jí, kde se asi skrývá?“ – řekla žena. Muž se přidal k tomu. Hledali jí po všech koutech domu, 38 až ji posléz neunavnou snahou našli – v koutku hubenou a nahou. Prosili jí: „Odejdi, jsme chudí!“ Chudoba jim řekla: „Soustrasť budí ve mně sten váš, hned bych odcházela, jenom kdybych pohotově měla šaty hodící se na mé tělo!“ – By té potřebě se vyhovělo, látku v krámě na dluh sobě vzali, švadleně hned do práce ji dali. Chudoba, se snažíc obleknouti, nemohla se v šatech ani hnouti: byly těsny. A to prý je vinou jedině a pouze švadleninou, horlil muž a žena řekla: „Víme, chudoby,chudoby že už se nezbavíme!“ Když i švadlena se toho lekla, chudoba, je potěšujíc, řekla: „Ondyno jste jenom chudi byli; teď, když jste se pro mne zadlužili, stala jsem se silnější a větší. Nechte nářku, neprospěšných řečí; živi jsouce šetrně a skromně, nepoznáte ani, jsem-li v domě!“