Chudoba.
Muž Tam k Peteje, své ženě, pravil:
„Kéž bych už té chudoby se zbavil,
která neustále s námi bývá!“
„Hledejme jí, kde se asi skrývá?“ –
řekla žena. Muž se přidal k tomu.
Hledali jí po všech koutech domu,
38
až ji posléz neunavnou snahou
našli – v koutku hubenou a nahou.
Prosili jí: „Odejdi, jsme chudí!“
Chudoba jim řekla: „Soustrasť budí
ve mně sten váš, hned bych odcházela,
jenom kdybych pohotově měla
šaty hodící se na mé tělo!“ –
By té potřebě se vyhovělo,
látku v krámě na dluh sobě vzali,
švadleně hned do práce ji dali.
Chudoba, se snažíc obleknouti,
nemohla se v šatech ani hnouti:
byly těsny. A to prý je vinou
jedině a pouze švadleninou,
horlil muž a žena řekla: „Víme,
chudoby,chudoby že už se nezbavíme!“
Když i švadlena se toho lekla,
chudoba, je potěšujíc, řekla:
„Ondyno jste jenom chudi byli;
teď, když jste se pro mne zadlužili,
stala jsem se silnější a větší.
Nechte nářku, neprospěšných řečí;
živi jsouce šetrně a skromně,
nepoznáte ani, jsem-li v domě!“