K Libuši děl bělovlasý rádce
po soudě dvou rozvaděných bratří:
„Čechům třeba přísnějšího vládce,
na bouřlivou, mužskou mysl patří
tvrdší pravice a tužší vláda.
Vol si muže, jakého bys ráda,
a my uznáme ho za knížete,
nechť rod jeho nad Čechami kvete!“
Uvážila kněžna tuto radu
a pak řekla: „Vypusťte mi z hradu,
a to zrovna před úsvitem ranním,
koně bělouše a jděte za ním
přes lučiny, lány, širá pole,
dál, až tam, kde na železném stole
oráč bude jísti chléb své země.
Toho za knížete přiveďte mně!“
Ihned koně vzácně vystrojili,
s rouchem knížecím se vypravili
přes lučiny, lány, širá pole,
až pak došli rozorané role,
kam kůň bílý pomalu je vedl.
Na radlici seděl a chléb jedl
oráč Přemysl. Hned přistoupili blíže
s pozdravením: „Zdráv buď, český kníže!
Od Libuši posláni jsme k tobě,
živ buď ke cti národu i sobě!“
Tak děl stařec, který posly vedl. –
Nežli Přemysl si na kůň sedl,
a se vydal na svou cestu novou,
zatknul v zemi otku ořechovou,
vece při tom: „Zroste-li tu stromem,
bude požehnání nad mým domem,
rozvětví se rod můj k slávě, moci,
jako slunce vzcházející z noci!“
Pravdu věrnou Přemysl si věstil,
když svou otku na ornici pěstil.
Stalo se, co bylo nevídáno:
Na poli, jež „královským“ pak zváno,
vzrostl ořech mohutného kmene
z půdy Čechům povždy drahocenné.
Ještě jeden příběh zajímavý
o Přemyslu oráči nám praví
starodávná pověsť z lidu vzatá.
Když byl oděn v roucha přebohatá,
když jej dali na bílého koně,
jako knížete a panovníka,
vzal si s sebou střevíce své z lýka.
Poslům, když se tomu podivili,
řekl: „Aby pamětlivi byli
potomci, že z rodu rolnického
došli cti a povznešení svého!“