PRAZE
ku dni 18. listopadu 1883.
Božská Poesie, zoře tmavé země,
svitni – já tě vzývám – paprskem svým ke mně;
na Moravu chudou rozpomeň se taky,
zapal moji mysl, rozjasni mé zraky:
dnes mi třeba křídel, dnes mi třeba vzletu,
Praha svátek slaví, potřeba mi květu,
líbezného květu na kytičku pro ni,
který jako v sadech Hesperidek voní.
Zasvitlo mi v hlavě.
Zdá se mi, že stojím v Praze na Vltavě,
tonu v davech lidstva, ve světelné záři –
vidím samou radosť na každinké tváři,
vidím, kterak blaho zrcadlí se v oku –
Ejhle! i ta řeka stavila se v toku! –
Oj, jak nemá řeka v toku svém se staviť,
Slovanstvo když vidí českou práci slaviť?
Vidí zlatou Prahu plnou proudných jasův,
mohutnou a mocnou do budoucích časův.
Zrovna tam, kde zuřil zhoubný, děsný plamen,
tryskl nové víry, nové lásky pramen,
vrátilo se štěstí ku českému slovu,
vstal chrám uměn krásný z kamene a z kovu,
14
z kovu české síly, z ohně nadšenosti
zablesklo se zlaté týmě do výsosti;
povstal zlatý palác jako z dětské báje,
přenešený na břeh ze samého ráje; –
vidím jej, jak věštce při Vltavě státi:
že se dávná sláva do Čechie vrátí!
15