SVĚT A SRDCE,
30 BÁSNÍ LYRICKÝCH
OD
JANA NEČASA.
Všecek honorář spisovatelův věnován jest: Národnímu divadlu v Brně.
VE VELKÉM MEZIŘÍČÍ
TISKEM A NÁKLADEM J. F. ŠAŠKA
1884.
[1]
Úvodní verše.
Jen do letu, můj okřídlený koni,
můj Pegase, neb jak tě lidé zovou! –
Dnes nastoupíme světem jízdu novou,
kde polní růže podél cesty voní; –
kde lán se houpá vlnou zlatých klasův,
kde mořská vlna v běsné bouři syčí,
kde člověk líbá, žehná, kletbou křičí,
a zticha sténá do nebeských jasův;
kde srdce lidstva žití zvonem zvoní,
kde na mohylách suchá šustí tráva,
kde lid by umřel za svou řeč a práva –
tam dej se v let, můj okřídlený koni!
[3]
Tmou do světla...
Tmou do světla a světlem do tmy běžím,
list žlutý střídám s bílým květem svěžím,
a myslím na to, co nám z dějin vane,
čím člověk byl, a čím se ještě stane?
Proč první dítě prvním bylo vrahem?
Proč pachtíme se za domnělým blahem,
když od kolébky na řetězu bolův
smrť vleče nás až do hrobových dolův!
Tak snil jsem ve tmách, nudil se a trudil,
až duch můj jasem duhovým se zbudil,
a perutěmi letěl na Golgotu.
Zas věřím slze, krvavému potu,
a vzývám toho, který bleskem píše,
a lidstvo vede vzhůru – výš a výše.
5
Když jarní vánek...
Když jarní vánek vane údolími,
jak vzpomínání myšlénkami mými,
když keř i voda houpají se hravě,
a ptactva pění zvučí po doubravě –
já ve stín břízy zamyšlen si sedám,
a ztraceného klidu sobě hledám,
a odpočinku na sebrání síly.
Ach! daleko mám k vytknutému cíli!
však nelekám se cesty nebezpečné:
duch půjde dále, ženich krásy věčné,
té krásy, která zjevuje se v kvítí,
a v srdcích těch, již první láskou cítí,
i těch, již cestou krvavého potu
jdou za ideál svůj až na Golgotu.
6
Hvězd tichých světel...
Hvězd tichých světel od propastí země
se dopínám a posunuji v temně,
jak snové v duchu dávno zažehnaní;
a ku myšlénce nové volám: „Paní!
sviť zrakům mým, bych v žalu nepoklesl,
bych letem orla nad skály se vznesl,
a duchem dohnal v nedozírné dáli své ideály!“ –
Však noha vázne ve loudavém kroku,
hosť náhlý, slza vystupuje v oku,
a ve prach padá, jako oni snové,
již přišli ke mně s říše myšlénkové,
když ve smutku jsem pod větvemi seděl.
Co zbude ze mne? – Kéž bych aspoň věděl,
že marným není celé moje žití,
že byl jsem k nebi paprskovou nití,
a že se stanu svitem tichým, stálým,
jejž po dni parném na luně si chválím.
7
Buď zdráv...
Buď„Buď zdráv a přestaň životem se trudiť;
chci jako ohlas ze skály tě zbudiť,
a z mlhy snův a ze tmy tvého smutku
tě vésti drahou počinu a skutku!“
Ten hlas mi zazněl v podměsíční době.
Já procitl a něco tušil v sobě,
co jako ptáče letí širým světem,
co žene v list a rozekvítá květem.
A zápal jakýs v hrudi mé se vznítil.
Já přečkal noc a v úsvitu jsem cítil,
že duch mi roste, šíří se a žije.
Buď pochválen, ó Pane, v lásce svojí,
že’s tam, kde slza s povzdechy se pojí,
mně rozesvítil jiskru poesie.
8
Chci orlem býti...
Chci orlem býti, který k zoři vzletá
a peruť koupá ve světelném zdroji,
chci zápasiti v osvětovém boji
a dýchať dechem vysokého světa.
A strhuje mne k zemi tíže kletá –
Jak pták se peru v proudném nepokoji,
mrak bouřenosný nad hlavou mi stojí,
a hřímaje své blesky po mně metá.
A přece stále rozpínám se k letu:
jsem v zoři, v slunci, na rosičce v květu
i na potůčku, když jest lunou zlacen.
Mám lidstvo v srdci, ale duch mi praví:
„Byť měl bys v moci slunce úpal žhavý,
bez lásky k vlasti zpěv tvůj bude ztracen.“
9
Něčím velkým...
Něčím velkým toužím býti,
co jak slunce do tmy svítí,
něčím mocným, silným, smělým,
co by hnulo světem celým!
Zpátky! hřmí to na mé touhy –
Letím větrem – lístek pouhý,
země prášek s pěti smysly,
atom, který sní a myslí.
Nad propastí moje noha –
ve hvězdách si hledám Boha,
Boha krásy, pravdy, světla,
jímž by poušť mé mysli zkvetla.
Něčím velkým toužím býti,
co jak slunce do tmy svítí,
něčím mocným, silným, smělým,
co by hnulo světem celým!
10
Jsem jen práškem...
Jsem jen práškem, bodem,
ale plným touhy,
obejmouti blankyt
nesmírný a dlouhý;
do měsíčných jasův
vypnouti se hlavou,
plovať v slunci hmotou
zářivou a žhavou,
z palčivého lesku
do hvězdnatých bání,
nekonečným světem,
chvátať bez ustání,
až by samou touhou
vyschlo srdce ve mně,
až bych zase práškem
spadl v lůno země,
spadl v lůno země
na Moravu zpátky,
kde jsem milou matku
líbal za pohádky;
11
za pohádky, jimiž
do srdéčka mého
kladla první kouzlo
zvuku mateřského.
12
Mateřská řeč.
Já ve snách šel jsem s dávno mrtvou matkou –
a poslouchal řeč její milou, sladkou,
tu, s kterou kladla do tichého snění,
a líbala mne v ranním probuzení,
tu, kterou učila mne Boha znáti,
a v protivenstvích vytrvale státi
a v domově i ve cizinské dáli
vždy věrným býti otčině a králi.
Ta řeč jest pro mne amuletem, stkvostem,
a z duše k duši klenoucím se mostem,
jest pro mne rosou lesknoucí se v kvítí
a paprskem, jenž na cestu mi svítí,
a jasem, který zimní nocí tmavou
jak luna pluje nad mou snící hlavou. –
13
PRAZE
ku dni 18. listopadu 1883.
Božská Poesie, zoře tmavé země,
svitni – já tě vzývám – paprskem svým ke mně;
na Moravu chudou rozpomeň se taky,
zapal moji mysl, rozjasni mé zraky:
dnes mi třeba křídel, dnes mi třeba vzletu,
Praha svátek slaví, potřeba mi květu,
líbezného květu na kytičku pro ni,
který jako v sadech Hesperidek voní.
Zasvitlo mi v hlavě.
Zdá se mi, že stojím v Praze na Vltavě,
tonu v davech lidstva, ve světelné záři –
vidím samou radosť na každinké tváři,
vidím, kterak blaho zrcadlí se v oku –
Ejhle! i ta řeka stavila se v toku! –
Oj, jak nemá řeka v toku svém se staviť,
Slovanstvo když vidí českou práci slaviť?
Vidí zlatou Prahu plnou proudných jasův,
mohutnou a mocnou do budoucích časův.
Zrovna tam, kde zuřil zhoubný, děsný plamen,
tryskl nové víry, nové lásky pramen,
vrátilo se štěstí ku českému slovu,
vstal chrám uměn krásný z kamene a z kovu,
14
z kovu české síly, z ohně nadšenosti
zablesklo se zlaté týmě do výsosti;
povstal zlatý palác jako z dětské báje,
přenešený na břeh ze samého ráje; –
vidím jej, jak věštce při Vltavě státi:
že se dávná sláva do Čechie vrátí!
15
Pracuj každý pro vlasť...
Pracuj každý pro vlasť
pílí neunavnou,
by se stala znovu
velikou a slavnou.
Vítězíli zloba,
nezoufej si žalem:
Krista ukřižoval
hříšný Jeruzalem.
Tak se dělo kdysi,
tak se děje nyní:
kdo sám není čistým,
všechno jiné špiní.
Ale pravdu marně –
Toť jak hlouček dětí
na slunce by házel
bláto kal i smetí.
Slunce bude svítiť
do širého světa;
bláto padne na tvář,
toho, kdo je metá.
16
Tichou nocí...
Tichou nocí plyne měsíc zlatý,
slavík v sadě zdřímnul nad poupaty. –
Cítím, jak mi vůní fial nočních,
ve ševelu olší nadpotočních
mysl stoupá –
Země v klidu hluchém –
a duch touží spojiti se s duchem,
který dechem svého milování
nese celou světů plnou báni
nekonečným prostorem a časem,
vládna vedrem, mrazem, tmou i jasem –
Tichou nocí plyne měsíc zlatý,
slavík v sadě dřímá nad poupaty.
17
První láska.
Dozvuk z mladosti.
Ach, ty lásko, první lásko,
květinečko nízká!
Komus jednou odekvetla,
tomu se pak stýská.
A jak by mu netesknilo
srdce po tom květě,
nad nějž není krásnějšího
v široširém světě.
Ach, ty lásko, blahá lásko
ve čtyř očí svitu,
nad tebe sám pán Bůh nemá
sladčejšího citu!
18
O mé hvězdince.
Znám jednu zlatou hvězdinku,
snad také o ní víte,
jenom že v ní můj celý svět
vy ani netušíte.
Svit její vždy mne pozvedá,
když klesám zpod své tíže –
Jest ticha, chladna, daleka,
a nikdy nebude mi blíže!
19
Já loučím se již...
Já loučím se již, duško moje milá,
a rád bych ti tu ještě „s Bohem“ dal.
Tys vložila mi v srdce rajskou radosť,
a zůstavila po ní těžký žal.
Já tebou v nový život byl jsem zrozen,
tys plesání mně dala do vínku,
a když jsi zašla jako slunce večer,
mám za dědictví tichou vzpomínku.
Ta svitá, jak když mrazem mech
se postříbřuje na hrobech,
neb jako luny šeření,
když líbá vlnek čeření!
20
Znělka I.
Tys předplynula ve snách před mým okem,
a řekla ke mně: „Miluji tě znovu!“
Má mysl němá vrátila se k slovu,
a radosť ke mně přikvapila skokem.
A jest mi jako před pradávným rokem;
z tvých sladkých slůvek blaženým se zovu,
mám srdce tvoje ze zlatého kovu,
ty pomněnkou mi zkvítáš nad potokem.
Ó sne můj zlatý, hvězdo na rozcestí! –
Když naděje mi zarůstaly mechem,
a já byl sám – sám se srdcem a vzdechem,
tys přišla ke mně, milé moje štěstí,
tak spanilá, jak tehda, kdy jsem sníval,
a doufal, toužil, veršoval a zpíval.
21
Znělka II.
Já dal své všecko do tvých bílých rukou,
a děl jsem k tobě: „Buďme spolu šťastni!“
Tys řekla: „„Navždy budu tvoje vlastní,
nechť srdce naše na vzájem si tlukou!““
A přece láska stala se mi mukou,
v níž smutně plynou dlouzí dnové strastní. –
Proč, jako děsný vítr nadpropastní,
mi duje žal v mou lýru sladkozvukou?
Proč zatoužilo srdce po porobě,
chtíc míti skutkem, co si v pomyšlení
jak zlatý zámek vykouzlilo sobě?
Ach! je ten život smutný, všední, nuzný!
Ba život ne – toť vlekoucí se mření –
Ó, kde můj sen, můj krásný, zlatý, luzný?!
22
Obletělo černé ptáče...
Obletělo černé ptáče domácí mou střechu,
ztratily se sny mé sladké, jako rosa v mechu,
pohynuly touhy moje na trnitém zcestí,
zapadlo mi do propasti usměvavé štěstí.
Vane zima mrazným dechem přes mohyly klidné –
smutné srdce v ňádrech mojich na kus ledu stydne.
Ach to srdce bývávalo bujaro a vřelo,
celé lidstvo k ideálům rozehříti chtělo;
doufalo, že písní, která dechem lásky dýše,
jako foenix z rumu vzletí do hvězdnaté výše.
Vane zima mrazným dechem přes mohyly klidné –
smutné srdce v ňádrech mojich na kus ledu stydne.
23
Verše z listopadu.
1.
Když mládenci a panny
Když mládenci a panny
se vodí dědinou,
mou mysl teskno jímá
pro lásku jedinou.
A jakže nemám teskliť,
když sedím sám a sám,
v šíř nade mnou se klene
svět jako hvězdný chrám.
V něm plyne zlatý měsíc,
duch v dálku plyne s nímním,
kde na rov její svítí
svým leskem stříbrným.
Již hasnou světla v chatáchchatách,
vše ztichlo kol a kol –
Jak vítr podzimkový
mou duší táhne bol,
a hraje v strunách citu
svou srdce rvoucí hrou –
Mou mysl teskno jímá
pro lásku jedinou.
24
2.
Co si to jeseň zpívá,
Co si to jeseň zpívá,
když žloutne stromů list?
Mně vždycky teskno bývá,
když slyším větrů svist,
ston těžký, temný, táhlý,
jak pes by u vrat vyl,
a věstil příchod náhlý
až k hrobu teskných chvil.
Co si to jeseň zpívá,
když žloutne stromů list?
Mně vždycky teskno bývá,
když slyším větrů svist.
3.
Ach! již není, jako bylo
Ach! již není, jako bylo
v době dávných let,
nebe se mi zamračilo,
počerněl mi svět!
Samo kvítí vyšlo z vůně,
mdlý jest slunce jas,
a kdo skákal, nyní stůně,
převrátil se čas.
Ach ne, čas se nepřevrací.
Měníme se my!
Nad mozolnou, pernou prací
ztratili jsme sny.
25
4.
Odvanuly sny mé zlaté,
Odvanuly sny mé zlaté,
s nimi žert a smích,
v mrazu, v zimě zmizely mně
v modrých nebesích.
Sám tu stojím opuštěný
v neveselých dnech,
v bol se hroužím, myslím, toužím
po svých sladkých snech.
Ó jen křídla poesie!
Pomohu si sám:
za sny svými mladickými
v ráj se podívám!
26
Svým vzpomínkám.
K vám, vzpomínky mé, již se nenavrátím!
Ač jste mi nivou, kde mi kvetla radosť,
ač jste mi zdrojem, z něhož řine mladosť,
k vámvám, vzpomínky mé, již se nenavrátím!
A co mám teď, že nechci k vám se vrátiť? –
Jak větvi jest mi na stromu se klátiť,
jak větru vzdychať písečnatou plání,
když zavřen ráj, jenž zve se: milování.
A k čemu bych já v minulosť se vracel?
PojďPojď, živote, mou ránu v srdci zacel!
Nechť duha klidu nade mnou se vzklene,
a nad sebou sám duch se zapomene!
Ach! zapomínať, to tak těžko bývá,
když červánek nám s temnotou se slívá –
Ač nevím, jak tmu bezesnou si zkrátím,
k vám, vzpomínky mé, již se nenavrátím!
27
Minula mladosť...
Minula mladosť, a sen její božský
sřítil se v rumy, rozpadl se v trosky;
byla noc ve mně tesklivá i tmavá,
hučela kolem větrů píseň lkavá,
zežloutlé listí lítalo mi v oči,
mněl jsem, že všecko v nicotu se točí! –
Čas ten již minul. Jasní se mi světy,
pučí mi srdce novými zas květy –
ve vůní jejich tak mi sladce bývá,
jako když měsíc v okénko se dívá,
zvoucí mne k sobě ve hvězdnaté výše:
vzhůru a vzhůru v ideálův říše.
28
Bůh a člověk.
Blesk básníkem – on hymny píše v mracích,
hrom pěvcem jest, jež z hluboka je zpívá,
když deštěm nebe s tváří země splývá,
a živel s živlem trou se na oblacích.
A dole člověk s myšlénkami v lebi
si z pravdy pravdu dobývá a svojí,
a zkušeností k službám do jha strojí
i blesk, jejž vyrval bouřícímu nebi.
Vždy dál a dále, nikde nemá stání –
Kde lítal pták, tam stoupá jeho noha,
jest duchem z ducha velikého Boha,
jenž rozžehl v něm světlo poznávání.
29
Z ruchu v duchu.
1.
Nejsem já již, kým jsem býval
Nejsem já již, kým jsem býval
v stínu horských lesíkův,
když jsem velkou lásku vlíval
do malinkých veršíkův.
Proměna se ve mně stala:
jaro přešlo do léta –
místo lásky zaujala
poesie, osvěta.
2.
Kdybych já to mohl,
Kdybych já to mohl,
čeho bych si přál,
nestal by se ze mne
císař ani král.
Zamítl bych směle
panství, hrad i sad,
nepřál bych si děvy
nejkrásnějších vnad.
30
Děl bych: Duchů pane,
ustanov, ať jsem
ve slovanském světě
celým básníkem.
31
Ze strniště.
Klasy dva, jež samy na strništi zbyly,
žalostivě spolu takto hovořily:
„Zůstaly jsme samy s měsícem a rosou –
Ach! že si nás také nepodsekli kosou?
Nadarmo jsme vzešly, zemi odrůstaly! –“
Letěl přes ně vítr, slyšel jejich žaly.
Děl jim: „„Prozřetelnosť na poli vás chová:
vámi ves by zžehla ruka zločincova.““
32
Vyletěla duše z těla...
Vyletěla duše z těla –
Lehká, volná, čistá, jasná,
duše krásná?
Nebo trudná, divá, běsná,
duše děsná?
Kam to spěla z vazby těla?
V květy, v zoři, nad oblohu,
přímo k Bohu?
Nebo vichrem v ráz se smekla
v jícen pekla?
Vábí, plaší, žehná, straší,
bloudí, hledá, doufá, čeká,
věčnověkká!
Zmizí, vejde v život nový? –
Kdo nám poví?
33
Ke hrobu Jana A. Smoléra.
Již mrou a hynou! – Lužice se ouží,
jsouc odrývána moře vlnou dravou;
jak nad ptáčetem s krve žízní žhavou,
již skalní orel nad hlavou jí krouží.
On, mladý rek, se v rozjímání hrouží –
Co tají čas, již probíhá mu hlavou,
jak blesků kmity letní nocí tmavou,
když země zprahlá pro krůpěji touží.
Co chce ten snílek? – Šel a budil ze sna,
a prospívaje prací neúmornou,
co sláblo, sílil pevnou vůlí svornou.
Tak nad Lužicí zkvetla nová vesna. –
On dotrpěl – však, došed svého cíle,
živ bude duchem v nesmrtelném díle.
34
Ze hřbitova.
1.
V řadách leží němy
V řadách leží němy
hroby mezi zděmi,
měsíc na ně šeří
od hřbitovních dveří.
Omšené kříže se jasní –
Spěte tam klidně, vy šťastní!
2.
Ve zákoutí samovrahův
Ve zákoutí samovrahův
cítím světa cizotu
na zapadlých, pustých rovech
pustých kdysi životů.
Nikde květu, nikde kříže,
nikde lásky znamení –
Ulehli tam věčným spánkem
za živa již ztracení!
35
Setkání.
Pohled věru dávno nevídaný!
Svadba z jedné, pohřeb z druhé strany
setkaly se v rohu na ulici.
Zřejmo, že se zarazili všicci –
Já mám smělosť osudu se ptáti,
kdo z nich mohl šťastnějším se zváti:
jestli ten, kdo kráčel s mladou ženou,
nebo ten, jejž nesli na ramenou?
36
Jak jatý sup...
Jak jatý sup, když mřížoví mu brání,
duch lidský sebou bije bez ustání,
a tluče křídly, z očí jiskry hází –
však ani o píď dále nedochází!
Jest volno jemu – po vůli se rváti,
však nadarmo by odvážil se ptáti
své mysli, která v bludné kolo vkleta,
jak sprovoditi Bídu z toho světa?
Toť záhada, kde duch i smysly váznou,
jak pěší noha před propastí sráznou,
toť záhada, jež odpudiť se nedá,
jež vztekem syčíc tisíc hlav svých zvedá
a cení zuby, řvoucí hrdlem hladným –
Kdo vystačí tu rozumem svým chladným,
a překonav zlých vášní stvůru dravou,
svět pobloudilý vrátí v cestu pravou?
Toť jisto jest, že volným jenom krokem,
ne jedem slov, ni teplé krve tokem,
jest blížiti se záhad rozluštění.
Jíž dobrou vůlí přemnoho se změní:
když chuďas k práci poctivě se vrátí,
a boháč, dá, kde potřeba jest dáti.
37
Zavřete krčmy!
Zavřete krčmy! vy kdož zničiť chcete
červa, jenž v kmeni člověčenstva hlodá,
prostředků lepších nikde nenajdete,
z útisku jenom vyplyne vám škoda.
Zavřete krčmy, necudnosti zřídla,
zločinných skutků peleše a sídla,
zavřete krčmy, vy kdož zdraví dbáte,
zavřete krčmy, vy kdož srdce máte
ku ženám vlasy zoufale si rvoucím,
ku dětem hladem plačícím a mroucím.
Zavřete krčmy, zavřete ji každou!
místo, kde lidstvo hyne samovraždou,
kde ti, již slepě v záhubu se hrnou,
z bezedna hanby nejčernější skvrnou,
jaká kdy v lidském obličeji lpěla,
kálejí svoje poplvaná čela. –
Zavřete krčmy, dokud máte chvíli:
roste v nich vášeň nejstrašnější síly,
s železným drápem, s chřtánem rozevřeným; –
zroste-li, potom běda přemoženým!
38
Když vítr lkavý...
Když vítr lkavý táhne přes hřbitovy,
a prškou listní zasypává rovy
těch, kteří zašli bez všelikých zvěstí;
když zvadlým věncem na pomníku chřestí,
kde současníkům asi na čtvrť věku,
se označuje stopa po člověku,
jenž pojmenován na průčelí kříže –
mou mysl těžká zavaluje tíže. –
Ó věkové, ó časové i doby!
Co vzkvete někdy nad vašimi hroby,
až mine zima mrazivého dechu,
a pták se vrátí pod hostinnou střechu? –
Snad sobeckosť; ta závistnice bledá,
jež lidským pláčem pohnouti se nedá,
a více přeje ztučnělému psovi,
než hladovému bratru-člověkovi!
Či vzejde láska? – ona božská síla,
jež korunuje nejstkvělejší díla,
a nedbající rozdílu ni rodu,
hruď kloní k hrudi, národ ku národu!
39
OBSAH:
Strana
Úvodní verše3
1 Tmou do světla5
2 Když jarní vánek6
3 Hvězd tichých světel7
4 Buď zdráv8
5 Chci orlem býti9
6 Něčím velkým10
7 Jsem jen práškem11
8 Mateřská řeč13
9 Praze ku dni 18. listopadu 188314
10 Pracuj každý pro vlasť16
11 Tichou nocí17
12 První láska. Dozvuk z mladosti18
13 O mé hvězdince19
14 Já loučím se již20
15 Znělka I.21
16 Znělka II.22
17 Obletělo černé ptáče23
18 Verše z listopadu24
19 Svým vzpomínkám27
20 Minula mladosť28
40
21 Bůh a člověk29
22 Z ruchu v duchu30
23 Ze strniště32
24 Vyletěla duše z těla33
25 Ke hrobu Jana A. Smoléra34
26 Ze hřbitova35
27 Setkání36
28 Jak jatý sup37
29 Zavřete krčmy38
30 Když vítr lkavý39
E: lk + lp; 2002
41