Jak jatý sup...
Jak jatý sup, když mřížoví mu brání,
duch lidský sebou bije bez ustání,
a tluče křídly, z očí jiskry hází –
však ani o píď dále nedochází!
Jest volno jemu – po vůli se rváti,
však nadarmo by odvážil se ptáti
své mysli, která v bludné kolo vkleta,
jak sprovoditi Bídu z toho světa?
Toť záhada, kde duch i smysly váznou,
jak pěší noha před propastí sráznou,
toť záhada, jež odpudiť se nedá,
jež vztekem syčíc tisíc hlav svých zvedá
a cení zuby, řvoucí hrdlem hladným –
Kdo vystačí tu rozumem svým chladným,
a překonav zlých vášní stvůru dravou,
svět pobloudilý vrátí v cestu pravou?
Toť jisto jest, že volným jenom krokem,
ne jedem slov, ni teplé krve tokem,
jest blížiti se záhad rozluštění.
Jíž dobrou vůlí přemnoho se změní:
když chuďas k práci poctivě se vrátí,
a boháč, dá, kde potřeba jest dáti.
37