Macocha a její oběti.
Tu propasť děsnou řeč i knihy slaví.
Rád dosvědčí vám, kdo se u ní staví,
jak strach a hrůza odpuzují od ní.
A přec tam život! Hladina tam vodní
se šíří na dně. Ze spod skalní sluje
a od ní na příč potok problyskuje
a zatáčí se, s druhem svým se pojí.
Aj! ve stěně tam živý smrček stojí,
má kořínky své zapuštěny v skále
a stojí tichý, samoten a stále,
až svojím časem za noci neb za dne,
jsa vichrem vyrván, sřítí se a spadne.
V tom zákrsku tam oči moje vidí
dost věrný obraz nešťastníků – lidí,
jichž jádro padlo jako símě stromu
kdes do štěrbiny kamenného lomu.
Má stálý stín, když jinde slunce praží,
a roste přec a vypnouti se snaží
a voda Boží, která v mracích pluje,
i zákrsek ten smutný zavlažuje,
jenž, veda život nejtrudnější třídy,
ční nad svým hrobem – nad propastí bídy.
17
Tam tmavý potok vešel v skálu stinnou
jsa pohlcován její prohlubinou.
Jak s vodou tou i s člověkem se děje!
Ví odkud přišel, ví kam noha spěje?
Jest z nesčíslných drobných zlomkem jedním –
tma tajemná jest za ním, tma jest před ním.
Ač potok zmizel, přece nezahynul!
On uvnitř hory dral se, točil, plynul
a sám svou cestu našel sobě pod ní,
a vyšel na den – bystrý ručej vodní:
jest čistý, jasný, vesele se pění,
má život nový – zlaté slunce denní,
květ ovroubí mu cestu jeho z lesa!
Můj soudruh smutně vzhlédl na nebesa,
snad jakýms temným, plachým pudem tuší,
jak propast někdy shoduje se s duší!
Byl klid, jen vánek zlehka chvojím kýval,
les zamlklý stál, jakby odpočíval,
a zdálo se, že hlavy jeho snily. –
My po mechu jsme z lesa vykročili.
Klid přerval skřekem jakýs letoun dravý
a kotouč slunce klesal rudý, žhavý –
tam, kde se dotknul zemských našich prahů,
byl jako zbrocen krví samovrahů,
v nichž zážeh mozku nebo vášně vření
svůj našlo konec – těla roztříštění
v tom ze všech hrobů nejhlubším snad hrobě.
18
Kdo ví, proč který hledal smrti sobě,
a co jej hnalo se šílenstvím v oku
s cest života až k poslednímu skoku!
Kéž Hospodin, jenž červa v prachu živí,
i duším jejich bude milostivý!
19