V srdci naší Moravy (1901)

Poetický průvodce moravským Švýcarskem, Jan Evangelista Nečas

Diplomatická verze Ediční verze
V srdci naší Moravy.
[1] POETICKÝ PRŮVODCE MORAVSKÝM ŠVÝCARSKEM.
Motto: Neputujme do ciziny, u nás krásy dost: sama země z hlubin hlásá Boží velebnost!
V SRDCI NAŠÍ MORAVY.
Sepsal
JAN EV. NEČAS.
V Kroměříži 1901. Tiskem a nákladem Jindř. Slováka.
[3]
Našemu Švýcarsku.
V srdci naší Moravy ležíšležíš, divný kraji; sám se srdci podobáš vniternými taji: Jako srdce v člověku stálým bije tepem, proskakují prameny tvojím skalným sklepem, tak i ve tvých komorách koluje a běží životná krev přírody – čistá voda svěží. Kdo – jda cestou podél skal – po stěnách se dívá, netuší, že za nimi podsvětí se skrývá dávnověkých útvarů mohutných a jemných pod klenbami skalními, v labyrintech temných. To ten kras náš moravský, do něhož vás vedu! Hornatina lesnatá, obvyklého vzhledu na pohled se neliší od přemnohých jiných. Strpení! – Jen vkročte tam do těch hvozdů stinných, vstupte do té tišiny s hlubokými žleby rozervaných skalisek vyvztyčených k nebi, 5 nad nimiž jsou nebesa uzounkým jen pruhem. Budete jak sevřeni čarodějským kruhem těsnin, úžin, souskalí, visutí a strží, balvanů, jež zázrakem ve vzduchu se drží – Hleďte v otvor příšerných vodních propadání, do nichž hrůza člověku přistoupiti brání. Co tam všude předivných jeskyní a slují! Jak se prací pravěků očím ukazují chrámy, síně, prostory s báječnými skvosty, rozsedliny, trhliny, pilíře a mosty! Co tam velkých vodáren, děr a dolin děsných pod povrchem veselým bujných pásů lesných. Vidím v duchu dosavad příšernosť i vděky skalisek, v nichž síla vod lomcovala věky, podmílala, hloubala, řítila i rvala, tvořila, až krajině tvářnosť její dala. 7
Od Blanska ke Sloupu.

Klepáčovem.
Na sta kladiv bouchá, bije, buší, přírody klid protíná a ruší, rozžhavené pece chrlí žáry, syčí sykot páry.
Půnkva.
Znám taje hlubin nepřístupných lidem Znám taje hlubin nepřístupných lidem
 a jdu ven čistá s pokojem a klidem. – Tak z utrpení těžkých teplem, jasem duch člověka se obrozuje časem. 8
Strmí skály jako sloupy, Strmí skály jako sloupy,
 balvany se věží, z tmavých slují čistá, jasná Půnkva na den běží. – Tak i mnohá myšlénka se tmou i těsnem drala, než se jako jasná pravda na den vydostala.
Nad Macochou.
Ptej se hloubky, hoď jí kámen, přeruš poklid hrobový – Ptej se hloubky, hoď jí kámen, přeruš poklid hrobový –
 porozumíš zadunění, jímž ti ona odpoví?
Vržen kámen do propasti, zaduněla rána – Vržen kámen do propasti, zaduněla rána –
 Mnohdy tak i naděje nám bývá pochována.
U Sloupu.
Král korunou si zdobí skráně, ty, Hřebenáči, křížem Páně.
Nad vchodem do jeskyň.
Pojď, poutníče, a podívej se k nám: zde otvírá se Božích divů chrám! 9
V jeskyních.
Jsem v labyrintu slují krápníkových.
Co divů vidím velkolepých, nových, co soch i sloupů mohutných a drobných, stěn průsvitných, clon jemňoučkých a zdobných, květ krásy, která po tisíce roků se nezjevila pozemskému oku! Zde stanul Tvůrce jednou stopou velkou řka hmotě bezruké: „Buď stavitelkou!“ 10 Jak vteřiny, když postupují v čase, tak pracovaly tady na okrase svou tvůrčí silou v tichosti a v temně jen pouhé krůpěje – jen slzy země.
Kdo vkročí do tmy s průvodcem a svící, Kdo vkročí do tmy s průvodcem a svící,
 ten spatří divy tam se zjevující – Co teprve tam chápe, cítí, tuší, kdo vstoupil dovnitř s rozjasněnou duší, kdo za záclonu tmavé minulosti šel hledat lebek, vykopávat kosti, 12 až světlem vědy rozesvítil v temně, že kočující prabydlitel země svou zbrojí kamennou v tom kraji kdysi bil medvědy a hyeny a rysy, že vůkol sebe za pradávné doby měl rosomáky, nosorožce, soby, že mamut před ním šířil tělo svoje. – On zkoumal jejich zvyk i způsob boje, on na sekyru kámen proděravil a topořisko do něho si vpravil, on na boj s dravci nůž i oštěp míval, když o kořist a život zápasíval a na potulkách po přírodě Boží, spal v jeskyních a odíval se koží. Nač učenci se po staletí ptali, ty černé sluje odpověď svou daly tím, co nám od pravěku dochovaly, až přišel ten, jenž rozumem a rýčem taj dávna otevřel jak dvéře klíčem. Jest život uvnitř jeskyň, slují, jam? I teď jest tam! I teď tam v temnu hlubokém a věčném, i teď tam v tichu, chladu nekonečném hmyz temnostní se rodí, žije, hyne, když jeho čas i jeho účel mine – Proč samou tmu má k životní své pouti? Toť hádanka, jíž nelze uhodnouti!
Zkamenělý vodopád! – Čemu zrak se diví, Zkamenělý vodopád! – Čemu zrak se diví,
 vždyť má srdce z kamene často člověk živý! 13
Macocha a její zkoumatelé
Macocho, ty hloubko hrozná, děsná u svých okrajů, nenecháváš bez zachvění ponahlédnouť do tajů. 15 Komu duše hoří touhou, tebe z blízka viděti, ten ať umí jako pavouk na svém vlákně viseti. Ty jej dole v otočení černých děr a strmých stěn změníš sobě na podobu polapené mušky jen. Všedním lidem nahoře již zimu vháníš do všech žil; závoj tvůj smí zvednouť jen, kdo život na to nasadil. Za to ty mu nápoj svěží, kytku se svých ňader dáš, za to ty mu netušená tajemství svá otvíráš. 16
Macocha a její oběti.
Tu propasť děsnou řeč i knihy slaví. Rád dosvědčí vám, kdo se u ní staví, jak strach a hrůza odpuzují od ní. A přec tam život! Hladina tam vodní se šíří na dně. Ze spod skalní sluje a od ní na příč potok problyskuje a zatáčí se, s druhem svým se pojí. Aj! ve stěně tam živý smrček stojí, má kořínky své zapuštěny v skále a stojí tichý, samoten a stále, až svojím časem za noci neb za dne, jsa vichrem vyrván, sřítí se a spadne. V tom zákrsku tam oči moje vidí dost věrný obraz nešťastníků – lidí, jichž jádro padlo jako símě stromu kdes do štěrbiny kamenného lomu. Má stálý stín, když jinde slunce praží, a roste přec a vypnouti se snaží a voda Boží, která v mracích pluje, i zákrsek ten smutný zavlažuje, jenž, veda život nejtrudnější třídy, ční nad svým hrobem – nad propastí bídy. 17 Tam tmavý potok vešel v skálu stinnou jsa pohlcován její prohlubinou. Jak s vodou tou i s člověkem se děje! Ví odkud přišel, ví kam noha spěje? Jest z nesčíslných drobných zlomkem jedním – tma tajemná jest za ním, tma jest před ním. Ač potok zmizel, přece nezahynul! On uvnitř hory dral se, točil, plynul a sám svou cestu našel sobě pod ní, a vyšel na den – bystrý ručej vodní: jest čistý, jasný, vesele se pění, má život nový – zlaté slunce denní, květ ovroubí mu cestu jeho z lesa! Můj soudruh smutně vzhlédl na nebesa, snad jakýms temným, plachým pudem tuší, jak propast někdy shoduje se s duší! Byl klid, jen vánek zlehka chvojím kýval, les zamlklý stál, jakby odpočíval, a zdálo se, že hlavy jeho snily. – My po mechu jsme z lesa vykročili. Klid přerval skřekem jakýs letoun dravý a kotouč slunce klesal rudý, žhavý – tam, kde se dotknul zemských našich prahů, byl jako zbrocen krví samovrahů, v nichž zážeh mozku nebo vášně vření svůj našlo konec – těla roztříštění v tom ze všech hrobů nejhlubším snad hrobě. 18 Kdo ví, proč který hledal smrti sobě, a co jej hnalo se šílenstvím v oku s cest života až k poslednímu skoku! Kéž Hospodin, jenž červa v prachu živí, i duším jejich bude milostivý! 19
Miserere...!
Na dně Macochy tělo prvního samovraha. Leželo tam již několik dní. Zvědavci z blízka, z daleka přicházeli na podívanou. Přišel i učitel – horlivý kopač a slídič v jeskyních – se třemi kolegy. Zdrželi se do noci. Mluvili o nešťastníkovi. Na odchodu za tmy jeden z nich náhle zvolal: „Zazpívejme mu!“ – Temnými hlubokými akkordy rozlévalo se po tichém lese smutné, těžké, záhyby duše rozechvívající, pohřební Miserere... Armáda stromů z dřímoty vyburcovaných doprovázela svým věčně tajeplným šumotem a šelestěním – jakoby statisíce neviděných duchů – uchvacující nápěv padesátého žalmu. – Dozpívali. – Nad Macochou jakoby z chumáče lidských kostí a krve 21 vyrůstala gigantická, duchovitá hrůza, zachvacující nekonečnými rameny zemi i stromy, naplňující vzduch i mračna. Mráz přejížděl po zádech pěvcům, půda pálila pod nohama. Neohrožení jinak mužové prchali s tlukoucími tepnami, beze slova příšernou, strašidelnou nocí. – – – Účastník a vypravovatel této příhody ujišťoval, že i po letech při pouhé vzpomínce obchází ho hrůza z dojmů tehdejšího nočního Miserere v hlubinách lesa nad Macochou.
22
Co jsem slyšel u Macochy.
Sešel jsem se u Macochy s hovorným a dobrým dědkem. Vykládal, kdo kdy tam skočil i kdo stal se toho svědkem. Hostinský sám, dlužníka když zhlédnul v jeho skoku ranním – „Teď už máme po penězích!“ hořce sobě vzdychl za ním. Samovrah zas jiný kdysi přišel na kraj se svou milou; jakoby nic na pokraji rozprávku si vedli čilou; vzkočiv, vzal on náběh náhlý – „Karle!“ – za ním zavolala – Karel nic – již z těla jeho kaše krvavá se stala. Nejezchlebem z Vilimovic, spustivším se po provaze, pochován ten člověk dole v písku, štěrku. – Nespal blaze! vyvrhla ho z hrobu voda, 23 smyla krev, jež na něm lpěla; trosek jeho ani hrozná propasť v sobě nestrpěla: porvala je, roznesla je do štěrbin a slují tmavých, že se spustil Pána Boha a že sešel s cest svých pravých. Dědoušek se rozpovídal: S dovolením, milý pane! Myslím si, že svobodné víc táhnou nežli ženy vdané. Macocha zde nepřístupnou pannou byla za svým prahem, až se, smutná, nezavřela před člověkem samovrahem. 24
Na zákoutí hřbitova.
Leží hřbitov Jedovnický*) s tří stran kolem kostela, má svůj koutek nejsmutnější, opuštěný docela. Zarostlý jest hustou travou, růvka na něm neznati, živé duši nepřipadne někoho tam hledati. Jména ani jediného tabulka nám nepoví – V levo při zdi roste topol, v pravo keřík bezový. Nikdo tam jich nezasadil, kde se nikdo nestaví: odněkud tam símě zavál vítr věčně těkavý. Na vchodišti bují vratič kytkou žlutých květů svých – zarostla jím cesta k hrobům zabloudilců zoufalých! ——— *) Propasť Macocha leží v obvodu obce Vilímovské, přifařené k Jedovnicím.
25
Doslov.
Daleko již leží za mnou krápnikový, skalní svět, časem jenom vzpomínkami zalítne tam mysl zpět; zavírá se znova za mnou do podzemí černý vchod – stojím v divech vytvořených krůpějemi živých vod. Co jich v hloubi hučí, běží, padá cestou tajemnou! – Mohutný a velkolepý chrám se klene nade mnou! – Vidím sochy, sloupy, clony, mnohotvárné stěny skal – divy země, jež nám Tvůrce v ňadra naší vlasti dal! 26 OBSAH. Strana Našemu Švýcarsku5 Od Blanska k Sloupu: Klepáčovem8 Půnkva8 Nad Macochou9 U Sloupu9 Nad vchodem do jeskyň9 V jeskyních10 Macocha a její zkoumatelé15 Macocha a její oběti17 Miserere21 Co jsem slyšel u Macochy23 Na zákoutí hřbitova25 Doslov26
E: lk+lp; 2002 29
Bibliografické údaje

Nakladatel: Slovák, Jindřich
(Tiskem a nákladem Jindř. Slováka.)

Místo: Kroměříž

Vydání: [1.]

Počet stran: 29

Autor motta: neuveden

Motto: neuveden