Miserere...!
Na dně Macochy tělo prvního samovraha. Leželo tam již několik dní. Zvědavci z blízka, z daleka přicházeli na podívanou. Přišel i učitel – horlivý kopač a slídič v jeskyních – se třemi kolegy. Zdrželi se do noci. Mluvili o nešťastníkovi. Na odchodu za tmy jeden z nich náhle zvolal: „Zazpívejme mu!“ – Temnými hlubokými akkordy rozlévalo se po tichém lese smutné, těžké, záhyby duše rozechvívající, pohřební Miserere... Armáda stromů z dřímoty vyburcovaných doprovázela svým věčně tajeplným šumotem a šelestěním – jakoby statisíce neviděných duchů – uchvacující nápěv padesátého žalmu. – Dozpívali. – Nad Macochou jakoby z chumáče lidských kostí a krve
21
vyrůstala gigantická, duchovitá hrůza, zachvacující nekonečnými rameny zemi i stromy, naplňující vzduch i mračna. Mráz přejížděl po zádech pěvcům, půda pálila pod nohama. Neohrožení jinak mužové prchali s tlukoucími tepnami, beze slova příšernou, strašidelnou nocí. – – –
Účastník a vypravovatel této příhody ujišťoval, že i po letech při pouhé vzpomínce obchází ho hrůza z dojmů tehdejšího nočního Miserere v hlubinách lesa nad Macochou.
22