STRAKONICKÉ DUDY.
V naší krásné zemi známy byly všudy
staročeské, slavné, strakonické dudy.
Vypravuje pověsť, že kdys dudák jeden,
když svůj váček propil, do města byl veden.
Ve velikém domě, ve vysokém sále,
v silné záři světel spatřil nenadále
plno samých pánů vesměs v černém šatě.
Jídla dosť a piva bylo vrchovatě.
Najedl se, napil dudák podle žízně,
nemálo se těšil z panské jejich přízně.
Páni řekli k němu: „Hrej nám svoje známé,
dukátů jak datlí do kapes ti dáme,
ale slyš a věziž, čeho máš se stříci:
slovo Bůh zde nesmíš mezi námi říci!“
Dudák jim to slíbil, dal se do dudání,
do divého reje pustili se páni.
Dudák mohl oči nechať na té směsi,
zrak jim sršel ohněm, lítali jak běsi.
Potančivše všichni pochvalu mu vzdali,
do kapes mu zlatých peněz nasypali.
[35]
Zradoval se dudák. Zaplať Pán Bůh! pravil.
A již bylo po všem! – Dudák snu se zbavil.
Pot mu vyšel hustý na ledové líce,
dřevo, pod nímž ležel, byla šibenice.
Zalekl se dudák, počínal se káti. –
By zas ďábel nedal od něho si hráti,
nemírného pití bedlivě se chráně,
odkázala své dobré dudy chrámu Páně.
V Strakonicích dlouho za oltářem byly,
domácí a cizí nemálo je ctili.
36