Den umřel už i s ptáků plesem.
Svit lampičky se jizbou tácí.
V ní, utrmácen denní prací,
zas Klíma sedí nad výkresem,
duch jeho v liniích se ztrácí.
V ráz připjal pérem čáru k čáře –
zrak jeho blysknul – oheň sám –
a rozsvítil mu chmurné tváře –
on skočil s křikem: Už to mám!
Jak blázen tančil po světnici
a líbal svojich dětí líci
i nemluvně, jež tiše spalo,
až polekáno zaplakalo.
Hned zase vrh’ se na výkres
a z jeho ňader jásal ples:
„Mé vítězství, můj krásný stroji,
jenž dávnou tužbu lidstva zkojí!
Můj poklade! Můj štěstí zdroji!
Ty slavný konci bídy mojí!
Nač nestačilo tisíc ruk,
tvůj zmůže jeden srdce tluk!
Ty rozneseš mé jméno světem –
já slyším už, jak z kol tvých hřímá,
jak hučí tvojích pístů retem:
„Čech vynálezce – Václav Klíma!“ – – –
To, pravda, civíš, Bído holá,
a rozvíráš svá očiska!
Ven! sic tě zdrtí stroje kola!
Pryč! Dolů s mého ohniska!
Pryč, potupo a zapomnění!
Čím Klíma byl, tím dnes už není!
Pryč, prachu černé továrny,
pryč, tího úmorného díla!
Mě vítá sad už rozmarný,
a z něho, jako růže bílá,
ční domov dětí mých, má villa!
Sem, děti mé, můj výkvěte!
Sem na klín, ať vás táta zlíbá!
Teď jiným mravům zvyknete,
vy v raby nevyrostete,
k vám šťastnější se pohár shýbá!
Pojď, ženo má! Dost dlouhých nocí,
jež prohladověla jsi s dětmi.
Tys byla v nouzi ku pomoci,
i rájem půjdeš, který zkvet’ mi!“ – – –
A jak své ženě ve tvář hlednul,
do vrásek, hladem vyhlodaných,
do očí vpadlých, vyplakaných,
tu rázem ochladnul a zblednul.
Před zrakem náhle se mu kmitlo
těch šedých vrásek celé moře,
ruk tisíc kostnatých jej chytlo,
z plic chorých steré lkalo hoře:
„Co počne teď dlaň chudých kletá?
Hle, jak ji stroj tvůj na bok smetá!
Ten stroj! Jak šíleně se točí,
jsa vlažen slzou našich očí!
Slyš hlad, jak v útrobách nám skučí!
Však stroj dál bouří, hučí, hlučí!
Hlas mroucích našich dětí volá,
leč duníce se chechcou kola!
Jednomu pletou ráj a štěstí,
tisícům zatínají pěsti! – – –“
Dav couvá. Pán jde otylý,
zrak září mu jak opilý,
a volá: Sem stroj! Ke mně s ním!
Já královsky jej zaplatím!
V to slzy chudých zase dští:
„Ó bratře, pohleď do příští!
My podlehneme v kolbišti!
Rozbij ten stroj a roztříšti!“
Tak líto jest mu souotroků!
Vzplál božský soucit v jeho oku,
svůj výkres bere – k ohni s ním –
Zní zase hlas: Já zaplatím!
Krev Klímovi se hrne k hlavě.
Snad jiný kdos – v té chvíli právě –
stroj tentýž – lepší – vynalez’
a na trh zlatý už jej nes’!
Muž Klíma chví se jako třtina.
Zas myšlénka jej svádí jiná:
Snad přec už není dálna chvíle,
kdy vzejde láska, slunce bílé,
kdy rozdělí se chléb i práce.
Ne jeden týt, sto jiných drát se!
I dělník, bez pout maje nohu,
se vznese ku kráse a Bohu
a zdvihne děti k volným skráním – – –
Pak stroj všem bude požehnáním.
Snad přec už není dálna chvíle,
kdy vzplane láska, slunce bílé!
Snad! – Snad? ach, snad! On do daleka
svůj triumf uschoval a čeká.
Kol dveří fena – Bída – štěká.
Buď, písni, věncem na skráň reka!