Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky,
aby do své moci dostal Polabany.
Již i Čechy děsí jeho mocné skutky:
divné hnutí budí v Čechách mezi pány.
Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí;
nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze,
jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – –
S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze!
„Kdože také síle může odolati?“
přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? –
Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? –
Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“
A hned posly sýlá k Jindřichovi králi,
ročním poplatkem ho sobě k míru váže,
a jak voje k bitvě proti sobě stály,
klidně domů jíť svým bojovníkům káže.
Na Vácslava páni leši zareptali:
„Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“
A hned v poradu se nad knížetem dali
a své černé pikle proti němu strojí.
„Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný!
Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné!
Boleslav se stane spásou domoviny,
jen on zachrání nám kraje naše družné.
V Boleslavu tluče srdce Drahomíry,
záští proti vrahům, porobě a zvůli;
jenom on jho střese, spasí domov šírý,
nezůstane státi k slávě v cesty půli!“
Tak se uradili mocní páni leši
s Boleslavem, který záměr pojal smělý
a jen v duchu měl, by slavni byli Češi.
Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý:
„Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu,
kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům;
nehoden, by vsedal na knížecí brůnu
ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům.
Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece,
jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ –
vyčítavě hrdý Boleslav si vece
a zlá na prsa mu padá viny tíže.
Dumá a zas chmura přeletla mu čelo:
„Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“
a zas smělé srdce se mu rozechvělo:
„Ale pokořiti nechce vlasti katy!
Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá!
Bojovného vládce v Čechách zapotřebí!
Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ –
A hned záměr zraje Boleslavu v lebi:
„Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! –
Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci!
Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné
nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí
tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně
a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu.
Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně,
mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. –
V Staré Boleslavi den je velkých hodů.
Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže.
Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu
ve bratrské lásce útulně se víže.
Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní;
svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá.
Nedbá výstrahy – je sotva kuropění –
jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha.
Spěje po nádvoří, potká svého brata:
„Dobrý byl nám večer hospodář náš milý,“
Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata,
Boleslav meč pádný vede bratru k týli.
„Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá,
kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“
Když však přivolaná sluh naň padla síla,
k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá.
Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu.
Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi.
Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu;
proti nepřátelům v boje ho to pudí.
Marně slávou nitro konejší a kárá;
koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce
a ta jindy mysl pružná, silná, jará
nemůž’ odolati svědomí zlé muce...