Slyš, jak strašně duté štíty znějí!
Nepřátelské prapory se chvějí,
Již zdaleka hrotů blesk
Vyzrazuje četné, branné zbory,
Smrtonosných zbraní třesk
Rozléhá se přes doly a hory.
Hrdý Radislav v jich čele jede,
Proti Václavovi pluky vede.
Vstaneť rovněž Václav míružádný,
Vlast by hájil a čin ztrestal zrádný;
V nutný, spravedlivý boj
Velebystrou myslí chrabrých Čechů
Valný jej provází roj,
Věrných jemu do posledních vzdechů;
A však s očí jeho mír se směje,
V ruce bílý praporec se chvěje.
Utkajíť se vojska – Obé strojí
K hrůznému se, krvavému boji:
Aj tu na běloni svém
Vyjede kněz Václav z vojska středu.
Kyne klidno tam i sem,
Vážně stane, jako vůdce, v předu;
Mečem kyne knězi kouřímskému,
Sám by boj podstoupil proti němu.
„Námť jen sluší měřiti se v boji,
V pokoji nechť aspoň manstvo stojí!“
Ha, tu Radislav co mrak
Hrdě vyjede na černém oři;
Povznesa však výše zrak – –
Padne k zemi a v prachu se koří.
Ten, jenž prv počínal tak si směle,
Nyní po celém se třese těle.
Netroufá si zhůru zraky vznésti,
Zářného nemoha blesku snésti;
Neb hle, v rouchu nebeském
Skví se slavně kníže Václav svatý;
Na čele mu vznešeném
V zářném svitu kříž se leskne zlatý;
Vedle něho anjelé se skvějí,
S hrozící jej zbraní provázejí.
A v nebeské této záři, slávě
Laskavě a co cheruba právě
Takto Václavův hlas zněl:
„Bratře, na vlastním měj dosti jmění,
Horšího bys nedošel
Trestu za podobné provinění!“
A Radislav vlídná slyše slova,
Pokleknul – o milost prose znova.