Náš Vácslav První byltě král,
kterému český národ přál;
onť býval štědrý, vlídný muž;
však takých není mnoho juž.
V těch dobách Čechy – naše zem –
se vyrovnaly vlastem všem:
sem bohatství a blahobyt
lid vábívaly na pobyt.
Tu dostatek a drahý kov
o Čechách šířil mnoho slov,
že cizincové přemnozí
i s nádhernými povozy
sem zajížděli ze říše,
by u nás žili v přepyše
a zbohatli, a cizí mrav
tu oživěl, se zvykem stav.
I krále – ač byl moudrý dost –
přec nakazil ten cizí host;
neb českých zvyků nedbaje,
vzal v oblibu si turnaje
a honbu – věru Němců zvyk –
si obral těla za výcvik. –
(Ó velká zhouba národa,
kdy odcizí se vévoda!) –
Lid cizí vodil do Prahy
i do hor jako bezhlavý;
a cizí hosty k dvoru zve,
tak pomíjeje pány své
a nedbaje, že vlastní lid
tím vhání v jícen příštích bíd;
že věrným dotud cizí druh,
než nezdar země zní mu v sluch,
a cizinec jen proto nás
má v lásce, pokud kypí kvas:
když pak se odměniti má,
že lásku jinak pojímá.
Než osud sám a vlasti zdar
v čas králi odkryl činů zmar,
jak slabě zíral v příští běh
své země dějů, které v spěch
se vlastí brzy řinuly,
kdy Přemyslovci hynuli.
By dověděl se celý svět,
že Vácslav kráčí v slávě zpět
a málo v činech prohlédá,
jak Čechů rozkvět pobledá:
král brzy samým osudem
byl stižen velkým, krutým zlem:
Že poloslepý k národu
byl král a lidu svobodu
za cizích hostů marnivosť
byl zkrátil, lidu drahý stkvost, –
kdes na honitbě ratolesť
aj! králi připravila trest:
bylť jedno oko vyrazil,
by v skutku poloslepý byl.
Kdo nectí domov, zvyk a mrav
svých otců, nemůž’ býti zdráv;
neb jenom domov ochranou,
kdy nepřátelé povstanou!