Než přelomen byl dřívější řád světa,
„Hraběcí Milost“ byla zdobou říše,
při dvorních slavnostech měl čelné místo,
na prsou řády, vousy podle vzoru,
jak nosilo je Jeho Veličenstvo,
a pohled říkal: co se nám stát může! –
I doma rád byl – zámek, malá víska
a spoustu dvorů v naší české zemi.
Pan centrální – muž hbitý, obezřetný
byl správcem všeho, uměl mluvit s lidem,
kde Jeho Milost sotva pár slov znala
z té divné řeči. Park byl kolem zámku,
park – sláva země, láska velmožova,
jenž vytvořil v něm řadu modrých jezer,
snes cizokrajné vzácné drahé stromy,
i s hlínou mateřskou: snes keře, trávy,
květiny, děti hor i pásem horkých,
jež otvíraly pohádkové oči
a kvetly od jara až do podzimu,
kdy vlhké teplo skleníků se stalo
náhradou za zmizelé žáry slunce.
Pan hrabě žil tu jako ve svém ráji,
latinsky doved pojmenovat všechny
své miláčky, své druhy drahou žití,
cest zašlých vzpomínky i svědky roků
svých uplynulých. Miloval je
jak jiní hony, baletky a Paříž
a velikou část příjmů svých jim dával
v radostnou oběť. Den co den pár hodin
dlel v tom svém parku, očima jej hladil
a takovou měl jistotu všech věcí,
že cítit mohl: Co se nám stát může? –
A stalo se. Hle, převrat, přelom přišel.
„Hraběcí Milost“ zmizela mu náhle
a „pan“ zbyl pouze; jeho řády staly
se částí museálních všedních rarit,
vous císařsky sic nosil ještě nyní,
leč zdivočel mu jaksi, jak ta doba,
kdy rozplynuly se mu dvory, statky,
kdy jeho centrální kdys, stal se nyní
velkého dvora jeho majitelem,
kdy v sumu peněz úbytě se daly
a suma hubla, očividně hubla,
kdy nový stát mu cifry před zrak stavěl,
zlé cifry, které se světa sjít mohly,
když zámek shltly, zámek s celým parkem,
s tím milovaným parkem, světem jeho.
A shltly tedy. Zbyla malá renta
a vilka v lese, kdysi postavená
pro lékaře a nahodilé hosty.
Do zámku vtáhla nyní nová šlechta
nového státu. Vyší úředníci,
hodnosta ten a onen odjížděli
den co den auty do hlavního města
k obsluze státu; v parku procházely
se dámy jejich; děti pobíhaly
po necestách i cestách celým parkem,
tu koloběžkou ryly stopy v písku,
tu míče házely, tam síť se pjala
od pinie až k červenému dubu
a výskající dívka houpala se;
ba, výskalo se, křičelo a smálo,
že stromy, keře, květiny a trávy
se zaraženy zdály být a smutny.
Jezírka zelenala, spadlé listy
a utrhané květy pluly po nich
jak mrtvolky. A na záhonech všudy
se krčit zdály temněmodré hořce
i alpské růže jako žebráčkové,
neb metlice a plevel vmísily se
do sborů jejich. Zdemokratisoval
se park ten nyní, přitlumený smutek,
výdechy všeho, co tu umíralo,
se chvěly vzduchem. Jednou, jedinkráte
sem vešel ten, jenž byl kdys všeho tvůrcem,
kdys „Milost Hraběcí“, teď pan X pouze.
Dešť na spadnutí visel v černých mračnech,
park pust byl. Prošel rychle, opatrně,
jak zloděj na výpravě celým parkem.
Sestárlý zdál se být o dvacet roků,
vous císařský byl zřejmě nepěstěný
a v kalných očích smutek, stesk a hoře.
Nevidě díval se a nevnímaje
vše vnímal, čemu nerozuměl nyní.
A čemu rozuměl, to bylo pouze,
že svět je změněn, čas že odnes všecko,
jen jeho opomenul a že víckrát
sem vkročit nesmí. Potácel se v chůzi
a odcházel. Jak zloděj navracel se,
jenž neodnáší sice tajně kořist,
leč proto, že tam v místě lupu nechal,
co v životě měl svého nejdražšího,
svůj velký poklad. Revoluce naše
nebyla shlukem hrůzyplných dramat,
ne, byl to obrat bez poprav a krve,
bez rušných scen, gest vášnivých a řečí –
jak když jsme dlouho na západ šli nutně
a náhle k východu se obrátili,
jen tu a tam kmitla teskná scena,
již srdce rvoucí idylkou bych nazval,
taková scena všední, každodení,
jak deštík, jenž se právě spustil na zem,
když pan X krokem nyní nespěchavým
ze svého kdysi parku ubíral se.
Dešť klidný byl to, jenž má více smutku
než prudký liják za blesků a hromů.
S šedivých nebes tekou slzy pláče,
se stromů kanou, s keřů, trav a květin,
ve vodě jezírek se utápějí
a v písku cestiček se chtějí skrývat.
I panu X se několik jich v řasách
zachytlo maně – nechal je tam viset
a setřel je, až když se k vratům blížil.