Jak obrátili kritičtí ti hlupci!
Jak rázem zapřeli své vlastní soudy!
Nu, ovšem – On mou komposici schválil,
On pochopil, že to je vrchol moci,
když zobrazím jej, kterak korunuje
klečící císařovnu, co se papež,
ten rozdavatel takých korun kdysi
ztrnule na vše dívá, nejsa více
než ornamentem... Zachytit Jej v chvilce
velkého vítězného, kterak dává
člověku na tom světě nejdražšímu
císařský vínek – pochopil to, schválil,
a proto arci chápou nyní všickni
a schvalují – eh, tyhle soudy světa!
Do práce tedy – uděláme obraz,
jenž hoden aktu toho, hoden Jeho,
především Jeho – pak i jmena mého.
Ty barvy, barvy! Škube mě to v prstech,
když představím si, jak v tom šerém domě
sta světel blýská – tvrdě v drahokamech
a líně v zlatě. A ty uniformy
a dámské hávy, z nichž se bělost masa
hebounce leskne jako teplý mramor –
můj mistře Veronese, jak bys jásal
nad námětem tím! Však já přičiním se,
by ožil ten tvůj štětec v ruce mojí!
Oj, Davide, ty synu Revoluce,
dnes Apellem jsi císařského dvora –
toť slušná kariera, skoro bajka...
Či je snad pravdou, žes byl Jakobinem,
že v Konventu jsi seděl s Robespierrem
a hlasoval jsi pro smrt Capetovu?
Že ve Výboru pro veřejné blaho
jsi pilně natírával na červeno
markyze, popy, sloupy tyranie?
To čas byl zásad – jenže tuze spěchal
a drobnohledem nedalo se pátrat
po skvrnách podezřelých – – – pro jistotu
jsme natírali na červeno všechny...
A čas se mění – občan papež taky
už vidí, že dnes jinak je, než bylo.
Že doby Karla Velkého a jiných,
jimž on ty vínky pyšně na leb sázel,
už minuly... To byla podívaná
a nebyl by to také špatný obraz,
ten moment chytit, kdy On, Napoleon,
syn korsického kdysi advokáta,
jediným vzmachem ruky skončil něco,
co na vlas tisíc roků světu vládlo!
Ta chvilka byla revolučním hodem
(však nebožtík ten republikán ve mně
si také přivstal, aby pohodoval),
jak občan papež chvěl se rozčilením,
jak nad čelistí dolní vládu ztratil
– já jasně viděl, jak se třepala mu –
a už se zdvihal – – v tom vztah císař ruku,
vzal korunu – to nádherný byl pohyb –
a sám si dal ji na antickou hlavu!
A papež zarděl se jen, jak by dostal
bičíkem ránu, jenže – dobrý herec
jak všichni kněží – hned se opanoval
a že už vstával, vstal a roztah ruce
a starořímským: Vivat in aeternum
císaře zdravil... Každému se líbil
čin mocnářův... i maršaly jím smířil,
vždyť jsou to také děti Revoluce,
a stáli zprvu s posměškem kol retů,
ten Masséna, Ney, Augereau, Lannes a Suchet –
leč od té chvíle úsměšek jim zmizel
a na Něj zřeli oddaně a s úctou...
Jak říkám, tohle byl by také námět
dějinné hloubky – jenže čiší z něho
až tuze naše stará Revoluce – –
a my musíme ukázati světu,
že jsme už hodní, pořádek že u nás
a silná ruka... Proto schválil skizu,
kde korunuje sám svou Josefinu
a občan papež přihlíží mu zbožně –
kdo konečně se trochu umí dívat
a při tom myslit – též pochopí všecko.
Tak do práce, můj pane... Kdyby byl ti
před roky desíti kdo prorokoval,
že štětcem budeš zhotovovat moment,
kdy vládce Francie se korunuje –
oh, Davide, snad záhlavek bys dal mu,
či na červeno bys jej byl dal natřít
a dnes? Eh, kdyby člověk o všem myslil
a porovnával – v pohádky by věřil
jak v dobách dětství – – ale čas tak letí
a tolik nese zázraků a divů,
že zvšedněly nám a jsou samozřejmy.
A že ten občan papež při té sceně
divákem zůstal, z gratulantů jedním,
mě přec jen těší... Inu, v morku kostí
nám stále vězí stará Revoluce...