NEMO ANTE MORTEM BEATUS
Skončil se navždy mladý životživot,
jako se listí odívá,
zaskřipla dlouze ve stěžejích
klášterní fortna tesklivá.
Jakýsi závan mimosvětský
oddělil život minulý
od toho, jehož černé vlny
k budoucnu tiše plynuly.
Zapěla mrtvá souhra zvonů
duchovní opus ve věži,
že – co je žití odcizeno –
studené zemi náleží.
Chvělo se něco v pachu chvoje,
v hudebních stonech kaštanů,
takže jsi cítil duši plachou
z kořenů bytí vyrvánu.
Vodilo echo rozléhavé
po chodbách prázdný, dutý hlas,
ve bledé tváři presbytera
poslední zážeh krve zhas;
usedl nyní v cele šeré
jak její přísná stráž a soud,
slyšeti bylo vlny tišin
o břehy prázdna bít a plout.
Klášter byl celý zevně stopen
jako by v znící hloubi vod,
v nesmírné výši nad kopulí
uplýval mračen chorovod.
38
Presbyter mladý seděl, dumal
nad mládím časně zhynulým,
nad vášní padlou do osidel
smutným a hrdým regulím.
Ševelil chvěním jeho ruky
ve staré mešní knize list,
dala se slova krví psaná
vnitřnímu zraku na něm číst:
„Všecko je marnost, po čem’s toužil,
za bouře slabý vzdech a kvil,
vše jsou jen kosti z karavany,
jak je sám Chronos vybělil.
Všecko je marnost. Lebka šklebná.
Všecko je marnost, sen i cit...“
Uhodil smutný akkord s věže,
jejž může smrt jen uhodit!
Proválo siré světlo celou,
jak když líce vzplápolá:
z bledého líce presbytera
zazela živá mrtvola.
39