DĚDICTVÍ
BÁSNĚ
KRÁLOVSKÉ VINOHRADY
LUDVÍK BRADÁČ
1923
[3]
DĚDICTVÍ
Zem zavřená, kde voli táhnou po strmých svazích břímě bran,
břeh s řeřichami pod rokytím kde struhami je rozerván,
kde plynou pstruzi v sklenné vodě nad křemennými výmoly,
a v tuhém tichu jednotvárném kde čivy všecky obolí;
kde kvete len jak oblak modrý, jímž táhne větru čeření,
nic od počátku do skončení v svém vývoji se nemění;
kde ruce jenom v tupém zvyku se chápou těžké sekery,
i podnikají bez rozkoše se lovy moje veškery;
kde skýtá zem, jen co dát musí, ze síly vlastní nehýří,
moc fatálního předpojetí i s hladem tělo usmíří.
Tam bez pastev kde koně civí se svěšenými hlavami,
již nikdy jezdce nepřenesli na hřbetě v dálku mlhami,
krok jejich volně zemi bije jen z nejvážnější potřeby,
v nich vlohy skryté potlačuje vliv utvrdlého podnebí.
Ni smutek ne dost intensivní, ni touha lidská nevelká,
když ozývá se v dlouhých pausách jak z lánů žita křepelka.
Tam v lesní tmě, kde cestu srnám čas zatarasil vývraty,
též neozve se souzvuk srdce se pějícími ptáčaty.
Tam léta moje předurčená jdou v nezdrženém postupu
a divým vínem obestýlá věk vetchou moji chalupu,
mé ženě kolmé vrásky kreslí kol retu, jenž se nesměje,
a v truhle trouchní okované mé ustřádané naděje.
Mé děti sílí bez ruměnce, jich nevábí styk s hračkami,
cos kletého je v mojich dílech, cos němého tkví nad námi.
Jak článek v článku u řetězu jsou dni a noci sevřeny
a do nich spiato od přírody mé lidství, statek zděděný.
5
RUB ŽITÍ
Po dálných krajích oči moje si navykly jen toužiti,
chci se ženou být nepoznanou spiat v nadsmyslném soužití;
chlad černých vlasů, bledých rukou znát na své skráni doteky,
ssát rozkoše, jež odhmotněny a mojich rtů jsou daleky.
A vjímat těžkou vůni květů, jež nerozpukly v světle dní,
být houpán prázdnem, echem volán jak chodec v chrámě poslední,
hnán mukou víry kolísavé a mlžné s místa na místo,
zřít klamný maják na skalisku, jež nejvíce jest nejisto;
krýt stínem věcí znetvořeným všech představ svěží obrysy
a místo slunce, jež by plálo, mít ledný zážeh jakýsi;
mít ve svých loktech místo tebe, k níž mužství moje přilnulo,
jen mrtvý závan, který dělí mou přítomnost a minulo.
6
SMUTEK
Je smutek touha po štěstí, stesk – touha rozkoš míti
a resignace – křeč mých snah boj vervní podstoupiti.
Jest jako vavřín zahořklý, jak trpká réva vinná,
v niž oheň země odvěčný je skryt, však neshasíná.
A smutek jest jak černý šat, jenž horké tělo halí,
jak temné smyslů vězení, jež světlo milovaly,
kde sám jest, v tůni samoty, jsa pohřben v těžká zdiva,
však krev a plamen sluneční kde s enfemismemeufemismem vzývá.
Toť od kolébky úděl můj, daň nejkrutější z mála,
neb vědma hlasem člověčím u hlav mých zaplakala.
Pak já jsem, zbaven emocí, sklem mléčným barvy cítil,
kde jiným požár kouzelný se prismaticky nítil.
Ni kapky sladké suchým rtům jsem k osvěžení neměl,
ač horizont mých žádostí se zužoval a temněl.
Až k agonii klesal jsem, hra bezkrvého vjemu,
co život plál... Můj vlastní ryk mne znova budil k němu.
7
ŽÁR
Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh,
a nebem siným odbarveným pár mráčků plyne – kamkam, ví bůh!
Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic;
jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic.
Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se s mršiny,
a voda jako zemní olej,olej má plynouc mrtvé odstíny;
i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale,
stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale.
Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez.
Lze čísti v očích člověkových: vše jedno, zítra,zítra jako dnes.
8
TA ŽENA
Ta žena, k níž jsem připial život, má rusé vlasy jako len,
je prostá, zdravá, otevřená a jasná jako boží den.
Má těžký krok a silné ruce a měkký, vláčný pohyb řas,
však projev vášně, překypí-li, jí tlumí hrubý, suchý hlas.
Je zvážnělá, má názor střídmý a neschopna je veselí,
a v jejím oku obrazí se tiš večerů a nedělí.
Snáz hoře nežli štěstí snese, spíš krev než víno bližší jí
a denně hlty hlubokými kvas těžké práce upíjí.
Je požehnaná sama v sobě. A požehnaná pro cizí.
Ta žena se lnem rusých vlasů snad zemře, ale nezmizí.
9
HOJNOST
Dost píce bylo toho roku, v níž spala mrtvá vůně lad,
dost složili jsme na svá humna, zač možno zemi děkovat.
Byl sytý skot a z jeho těla se taký těžký opar nes’,
že předčil v síle své, čím dýchá ze hrubých prsou moje ves.
Klid zasněný zel z očí zvířat, jenž přenášel se na lidi,
jak ráj by zřely plodný, žírný, jejž jiné oči nevidí.
V tu oblasť, která chlévem vane, svět vnější sotva pronikne,
nerv žití tady nerozbolí, tvé zklamání tu nevzkřikne.
Neb jaká tíž v tom dechu hovad! Svou vahou bolest rozdrtí
a uspí spaním odsouzence, jenž nasycen byl před smrtí.
10
DIVADLO SVĚTA
Nic bez tajemství není, co kolem tebe jest,
vždy obemžen se cítíš být tesklivostí hvězd,
před zrakem tvým dna záhad se hluše tmnějítmnějí,
flór smrti vlá v tvé touze i v tvé naději.
Tvé úsilí, tvé dílo chod ve tmy znamená,
pneš po fantomech pouze svá chabá ramena,
je larvička jen pouhá a klamná krása žen
a v modlitbě tvé k božství je posměch obsažen.
To umění tvé knižní je choré, svraštělé,
a duchovní tvé ctnosti jsou padlí andělé;
ty nechápeš v své pýše, že’s lidské matky syn,
v tvé pansofii, pravdě je plno hadích slin.
Jsi slabý herecherec, věru i kus tvůj chabý je,
jenž zvráceností svojí i herce zabije.
Na falešné tvé vervě nic duši neláká,
měj, chceš-li ozdravěti, jen oči diváka!
Viz proscenium skvělé, svět valný, nezměrný,
vše zalito je září jak z černé laterny.
Má světlo úhoz prudký, stín černou hloubku zas,
na akty krátkodobé je dělen věčný čas.
A v zákulisí vládne čís důmyslná dlaň,
jež vyměňuje prospekt: tu lunou hledí naň,
tu vlny vodní valí neb šechrá obilí,
v něj chýši lehce vstaví či palác ztepilý,
neb žalář, z jehož zdiva se kapek roní chlad,
jak troufal by sen vězně svou marnost vyplakat.
Smrt u opony stojí. Má práci jedinou,
ji spustit mezi živé a ty, již zahynou.
Nuž otevři jen oči. Hleď obsáhnouti děj,
na dlani otevřené své lidské srdce měj,
11
hleď chápat všecko citem, ne intelektem snad,
neb uzříš kusy bludné a nedůsledné hrát.
Jen prvotiny samé. A žádné reprisy,
jeť na jevišti světa to příkaz jakýsi,
neb jednou v žití herec jen roli vytvoří
a skromnější jest osud než jiní autoři.
A repertoir? Nuže: jest quasitragický,
neb tragedie cizí, věz jednou pro vždycky –
kdybys ji mohl chápat a za svou bráti kdys,
svou vahou rozdrtila by tebe jako hmyz.
Však nehleď příliš temně, můj milý příteli,
je závažným zde prvkem i život veselý.veselý,
ba komický, lze říci i při vší tragice,
víc lidí hubí vášeň a ples jak jepice.
Jsou lidé v hoři malí, či gestem velicí,
i mrtvá hlava může mít směšnou čepici...
Tak u milostných dramat, jež prudký mají spádspád,
lze přímo v prsou zříti šleh ohně plápolat,
a fysiolog vleklý a krajně zvídavý
mní v hlubokostech slyšet, jak mumlá pohlaví.
Toť nejčastější drama. Jsou stará jako svět
a odstínu v nich není až k Prometheu zpět;
střež srdce své, nechť hledí na vše jen z povzdálí,
zří Belkidy a Laury, zří Ledy, Ataly,
meč slasti i meč muky prs jejich proniká,
jsou hodny citu tvého i zraku básníka.
Jich srdce během kusu zlá marnost zadáví,
jsou měřítkem pro lačnost či sytost představy.
A na jevišti lásky i muži všelicí
jak tyranové velcí i truchlí novici,
všech podob i všech věků, i všechněch věr a kast,
jsou hnáni bičem vášně ze srázů nad propast
12
a uživše i zrady, lsti, proseb, násilí,
dýk, jedu, které tajně za ňadry nosilinosili,
jsou na výsledku kusu již předem závislí,závislí
(co o lásce kdy psáno, jsou asi nesmysly).
Já nejsem rádcem tvojím a instruktorem snadsnad,
ty můžeš klnout žití, aneb je milovat,
neb po všem, co jsi viděl i ssebou zažil blíž,
Smrt oponu když spouští, rád šum ten uslyšíš.
13
CIRKUS
My přijeli jsme do vsi a rozbili tu stan,
kde vítr v plachty bije, je vzdouval se všech stran.
My znali jsme, co srdce se nejvíc dotýkádotýká,
a uměli se vloudit ve přízeň publika
a znali jsme, co třeba – lid naivně zvědavý
by horečně byl napiat za dlouhé přípravy.
A pomocníkem naším byl soumrak tesklivý,
jenž vyrovnává vášně a příkré protivy,
v němž pozoruje člověk jen tajných věcí chod,
jímž pohrouží se ve tmy jak do nehybných vod,
a vlivy nezbádané ho k tomu nutkají,
že řekne, co chtěl smlčet, co říc’ chtěl, zatají...
Tak z areny jsme vyšli. Náš průvod jako had
se fantasticky svíjel, až zůstal náhle stát
uprostřed tiché návsi, kde hrála kapela,
zněl buben dutě, hoboj, a trubka ječela
a málokdy se komu hnout smysly podaří,
jak učinili skutkem dnes pouzí šumaři,
neb tolik tajných ozvěn ve hrudi vzbudili,
že posluchači stáli jak touhou opilí.
I zřelo se, jak vzbuzen byl dojem nesmírný,
když naši hřebci vyšli jak blesky z konírny;
z nichž jeden grošovatý, jenž řičel divoce,
nes’ primadonu naši jak sladké ovoce,
jež neuzrálo u nás, však v cizím podnebí,
jež u vzácnosti chovat a střežit potřebí...
Nač jeden z mužů našich řeč impressivní měl,
jenž baret měl a togu jak soudní hlasatel.
...A mezi divou zvěří, jež jezdců nenosínenosí,
i sloni těžké mysli jak sivé kolosy,
14
a řada modrých světel a lampionů kyv
náš prodlužoval průvodyprůvod do klamných perspektiv.
Jak skrytou silou jatý a tuchou puzený
proud lidí zmlkle vcházel do naší areny;
ni v římském kolosseu tak mrtvý nevál dech,
tkvěl výraz ustrnulý a lačný v očích všechvšech,
krev koní našich v žilách té chvíle perlila,
to nebyl pojem hmotný, však duše přesila,
jež rozkazuje žíti i padnout poručí
a štve je vášní slepé skrz plamen obručí.
Hra se smrtí to byla, již naši artisté
tu usměvavě hráli ve výši nejisté,
hra hazardní a smutná, všech nejtruchlejší snad,
kde život půvab dluží si od smrtelných vnad,
toť efemernost skvělá ve smyslu nehezkém,
smrt, zjevivší se na mžik před vzniklým potleskem.
A chlouba scény naší, ten cizokrajný div,
jenž úžasem jest pouze těch, kdo jej zřeli, živ,
ta exotická růže, jež hoří nejvíce
a omamuje nejvíc ve středu kytice,
na výši exkvisitní náš program pozvedá
a klade sličnou hlavu do tlamy medvěda.
Je plna hříšných svodů hruď její vzepnutá,
v tom, zatoužit jen po ní, tkví věčná pokuta.
Bič pere v boky šelem a v koňské slabiny,
neb otravné a hořké jsou její vavříny.
Pak ve vážnosti chvíle vtip hrubý utrácí
se hrobovitou tváří dva zvrhlí paňáci;
je, pokud pamět sahá, – v tom úděl prostičký,
co signum hanby lepit v tvář jejich políčky,
a proto jejich líce tak strašně zsinalá,
že lehčí možnost žití a víry neznalá.
15
Je po divadle. Ticho. Je klam v tom nějaký?
Zas hřebci stojí tupě bez per a čabraky.
Však ticho není tichem. Jen přelud pokoje,
neb ještě v nitru chvěje se výkřik hoboje
a ještě se řev šelem jak z hloubi provalí,
vzdech clownů nad životem, jejž z rubu poznali.
Jdou vesničané domů, svou každý v srdci tíž
a na západě zhaslém ni pablesk není již,
jen sem tam jako slza se hvězda mihotá
pro marnost uroněná a bolest života.
16
SOŠKA
Mnohokrát se jako slepý k domněnce své vracím,
že má duši křehká soška na mém stolku psacím:
je to jedna z bludných nauk, ze samot jež bují,
v kteréž jenom sebe sama občas vyučuji;
labilní je v základech svých, vystavěná pouze
na mém trapném samotářství, nezřízené touze
po něčem, co nemá jména, nemá formy zralé,
co jest mimo dosah smyslů skryto neustále.
Křehká soška z terracoty s úzkou taillí ladnou,
na niž roucha nesřasená smyslně až padnou,
ženka, do vnitřního světa zakleslá a němá,
ač ve švihu lineálním rovné sobě nemá,
soška živoucího kyvu, líbezného gesta,
kterou tvrdost chladné hmoty v zajetí svém trestá,
vize její úsměv slibný, požár očí hasí,
spíná v proudy umrtvené plynné její vlasy.
Starý Watteau v idyllách svých arkadických vžitý
nevykřeše sladký pocit vyšší intensity,
pastýřkám svým kadeřavým tolik vděku nedá,
kolik ho stře na stůl psací štíhlá soška hnědá,
tolik jest mým žalným smyslům potřebná a drahá,
rukou zdobnou, graciesní po srdci mi sahá,
naplňuje moji duši vláním tužby dávné,
jako když kol skrání parných šumnou pentlí mávne.
Jest mi sladkou souputnicí, družkou v plachém snění,
v její hrudi nedotknuté zpronevěry není.
Zdá se míti tajný zájem na mé lidské muce,
zírá zrakem soustředěným na píšící ruce,
nutká i mé vratké písmo k podvědomým změnám,
což je vlastnost propůjčená démonickým ženám.
17
VšeVše, co myslím, o čem píši, jak by se už bylo
v její duši nezbádané kdysi narodilo,
tajemnou a sdělnou mocí přešlo do mých visí.
Není to však inspirace. Slov svých nenabízí.
Žije prostě po mém boku jako dvojník milý,
jako by dvě duše pouze jedním žitím žili. –
Já jsem stár už. Těžké mysli. Soška křepká, vzletná.
Slitá sféra listopadu s živým jasem května.
Léta stojí na mém stole neúpravném, starém,
hýříc jakýms mimosvětským, přejemnělým tvarem,
závan jako z těla sylfy z roušek jejich šlehá,
kreslí její paže, boky nevýstižná něha,
koketně si její ruka lehkou sukni kasá,
každý tvar je sladce hněten z mystického masa,
hledí s jistou ješitností na výraz své tváře,
zrcadlený v černé tůňce mého kalamáře.
Slyším hlas, jenž jako její z nitra hmoty šepce:
já, vidoucí do života, béřu si tě, slepce.
18
NAPOLEON
Dnes po létech je marno již na profil pyšný hledět blíž,
na příkré čela rysy,
po dlouhém čase umdlí zrak, krev sama není rudá tak,
jak rudá byla kdysi.
Je portrét zpola smytý už, té síly nemá mrtvý muž,
jíž fascinoval živý,
žár extase a uctění se v chladný názor promění
a z klamu vystřízliví.
I gigantická postava stín dlouhý vrhat přestává,
juž hrbí se a tenčí
a šumná sláva prchlých dob je zavřený a hluchý hrob,
jenž obílen je z venčí.
Bouř Marenga a Vagramu už dávno zmlkla v neznámu
jak závod živlů s děly,
tam z černé tiché ornice jen zlatá vstává pšenice
a v slunci zaševelí.
Tvá velikost jen zdánlivázdánlivá, nad žitím tvým se zatmívá
už neodvratné fatum,
čest, již ti vzdává celý svět, týmž právem může náležet
i popravčím i katům.
Tvůj cynismus tak bez mezí, jenž v každém činu vítězí
nad zakrslými vzněty,
tvé ruce, vášní zechřadlá a studená dvě chapadlachapadla,
na věky buďte klety!
19
Ty bledý skřete korsický, buď od nás proklet navždycky,
ty satanická knuto,
buď na chtění tvá zavilá, když prácheň mrtvé ztrávilaztrávila,
za sto let vzpomenuto!
A ti, již sní sen zmařený u Waterloo a u Jeny,
nechť vstanou jako stíny,
ať vydá i své oběti, jimž dala v klíně ležeti
též voda Bereziny.
Ti ze všech svědků nejdříve ať vztýčí rány snětivé
a pahýly své k nebi,
a slávě tvojí, mylné tak, jich prázdná dáseň, zhaslý zrak
ať cynicky se šklebí.
Tys lidským masem sytil hlad, jak žíznivec v šum krve pad’,
bys napojil svou sílu;
kde mělo tvoje srdce znět, tam byl jen těžký kámen led,
či koule projektilu.
Tys jedním hltem vypil číš, v níž sláva kypí výš a výš
a perlí se a puká...
Sto roků spíš, jsa zalit tmou a ustlána máš pod hlavou
jen cizí, strašná muka.
20
SEBEKLAMY
Já čekám na večer, až lidí hlas se zlomí,
krev sluncem zpěněná až ustane jim vřít;
v den planoucí jen o jediné šlo mi:
svým slzám zdrženým tok tichý povolit.
Tu oděn jsa v šat passivnosti chladný,
sám s druhem jediným, jenž nazývá se klam,
jít mohu po cestě, jíž ještě nešel žádnýžádný,
a druhovi svou stálosť přísahám.
On, jsa mi oddaný, děs poznatků mých smývá,
jež na dně číše mé mi byly podánypodány,
a svýma očima se ve kraj za mne dívá,
kde zřím pak blednouti jev faty morgany.
Dnes jeho duchem jen v styk vcházím s představami,
a jeho rtové též mé vzdechy formují,
flór zevních půvabů pro milenku mou dá mi,
již jinak marně, marně miluji.
21
SMRT PRIOROVA
Již starý Pavlán ustal ve svém čteníčtení,
ve zraku zaschlém dávné síly není,
leč slzy líti;
je v starých knihách mnoho temných věcí,
a bílá hlava padá zlehka k pleci
pod váhou žití.
Je večer všeho. Množí ticho cely,
do okna zírá mráček zkrvavělý
a žalně pěje
o mnichu, jemuž možnost byla přána,
v ten večer vzíti z rukou svého pána
smrt bez trofeje.
Dnes prvně prior dotčen byl v svých citech,
zřel stíny šumné vláti po ambitech,
jsa jimi ovát,
vševše, s čím byl splynul ve svém malém světěsvětě,
zřel v těchto stínech předmět po předmětě
blíž předstupovat.
Zřel celý konvent. Mlžný obraz tváří,
jak vynikají z temna v refektáři
a po tabuli
jsou vážní, smutní, nesdílní a tiší,
však skryté muky do knih velkých píší
stem majuskulí.
Zřel nitro chrámu. Zásvětní plam svící
a sochy v transi ruce spínající
22
nad kryptou hrabat;
a ještě akkord cítilcítil, jak se taví,
jejž zanechal hrom varhan rozlehavý
po zmlklém Stabat.
Pil prostor plný obětního pachu,
se svitem oken v chromatickém prachu,
jak sny se pijí,
zřel nahosť stigmat, která svatí měliměli,
a lyry zlaté mezi archanděly
bez melodií.
Zřel za mřížemi hrob Božího Syna,
jejž hlídá lampa neklidná a siná
a duši dere,
chór bratří slyšel, k němuž mlčky vstali,
jejž sordinuje jemný smysl dálí,
pět Miserere.
A viděl zlato monstrancímonstrancí, jak třeští,
třpyt perel bledých kane v truchlém dešti,
jak v slzách jeho,
a slyšel potom sjíti se svých retů:
proč, bože mrtvých, nevrátil jsi světu
mne nešťastného?
23
SAMOTY
Jen čirá samota jak obstoupená stepí,
kde parno nesmírné jen k posunům se lepí
a kalí hledhled,
a dálky bezklidné jen perspektiva mělká,
tvých úzkostí a zmatků živitelka,
tvých marných let.
Tak čirá samota, až vyzývavě nahá,
jež mrtvou dlaní v živé ňadro sahá,
jak slepý hlíst
dřeň života jenž v ukrytosti ssaje,
tvým neunavně nitrem pronikaje
do tajných míst.
Tak těžká samota, že země sotva dýchá,
že utajena skrýše živočicha
před zrakem tvým,
a myšlenka se líně vine z hlavy,
má neutrální odstín popelavý,popelavý
jak polní dým.
Mdlá vůně meduňky a hledíku a routy
duch zatěžuje nehybnými pouty
a nechá vlát
svou sílu dusných aetherických směsí,
jež mají původ v alchymii kdesi,
ne ze zahrad.
A siná nebesa jsou bez chmury a tupá,
sny nezří ani bludné tečky supa,
24
ni stín se chvět,
tvá duše hledá, čeho nelze nalézt,
a místo míru prolne tebe bolest
a mráz a jed.
25
RAJSKÁ ZAHRADA
Šum Tigridu a Eufratu je měkký
jak hovor ženy v loži, ne hlas řeky,
jak sladkým žárem rozplavený med,
a fíkovník a citrus stín svůj metá,
vzdech tane z prsou zevnitřního světa,
kam ještě kročej vejít nedoved’.
Tu hrozen vinných rév, jsa sytý šťávou, visí,
mrak mění půvabný své nepokojné rysy
jak plachá, duchová a sensitivní líc,
a píseň života, zníc bez tíhy a hoře
se hrdlem ptactev line v sykomoře
jak pramen barevný pod prismem vzkvétajíc;vzkvétajíc.
Tu ještěr jiskrný i sajka, páv a ryba,
čím živly hojné jsou, co v svobodě se hýbá,
v čem chvěje, pění se a krouží žhoucí krev,
tu, v síle své a instinktu jsa slepý,
pod stříbrem lunným v rovinaté stepi
jenž vladaří, jsa nezkonejšen – lev.
Květ sněžný mandloně a zeleň lučin šťavná,
ruch lesních divočin jak hudba nesoustavná,
let šumný papoušků a šelest motýlí,
var tvarů živoucích tak rozmarný a prudký
a provtělený ve smyslné skutky
žár života, jehož teď nabyly;
a lidská dvojice, tak v nahotě své stkvělástkvělá,
26
tak růjného a prahnoucího těla,
a s duší v pubertě jak pupen v toulci skrytou,
a země měnlivá a vulkanicky tvárná,
kde duhy strou se, blesk se kmitá z parna
svou silou nezmarnou a ještě nevybitou.
27
HVĚZDNÁ NOC
Noc bílá, jiskrná jak luh arktické země
i modrá záludně jak indychový šat,
jak lázeň obřadní, jež smývá hříchy se mne
a halí vzpomínku, že se země jsem vzat.
Tam snivý Orion tři nejživější perlyperly,
jež mají třeskutý a přeletavý svit,
vtisk jako klenotník do Jakobovy berly,
svým dílem umělým jsa nejtíže sám zpit.
Mráz vražedný vál z čistého mu čela
a nadsmyslný, neukojený žeh,
čet’ z jeho stop, jež věčnost obestřelaobestřela,
se osud můj i osud věcí všech.
Den po dni shlížel při bezmračném nebi
na chudé lože, na kterém jsem bděl’bděl’,
tu viděl jsem, jak z propasti se šklebí,
kdo stvořil mě, jak chladný nepřítel.
28
V POŽEHNANÉM ROKU
Je hojný rok a země zdravá
jaks v rujnosti své neustává
a ve smyslném kypění,
číš perlí šťávou vrchovatá,
srp noří se do moře zlata
a do jezera zeleni.
Je plno chleba v selské díži,
žár kvasných vín se k varu blíží,
vzduch vazký jest jak čirý med,
a jetely a tomky, máty
jak rozehřáté opiáty
tvou tupou hlavu zvrací zpět.
Je v plném jasu nahá skála,
jež hltá žár a zas jím sálá,
jak marné lidské úsilí
má studně živé šumné vedlevedle,
buk zahořklý a temné jedlejedle,
by jalový klín přikryly.
Vše zbytnělo jak lůno ženyženy,
plod jabloní je zkrvavený,
jejž ona trpíc povila,
jak horečného polet snění
se třepetá a v blesku mění
ve výškách křídlo motýla.
29
Jdou četné stopy mechem, travou,
zvěř ukájí svou chlípnost žhavou,
jež dána jest jí pro muku,
les jako ráj vše střeže, hostí
je plný vzryvů vášnivosti
a vábných, dusných ozvuků.
Jde tiše v dál struh klidná voda
a její běh jen v mysli bodá
jak pojem bytí nestálý,
tvůj vlasec vede rybu samu,
mdle měňavou jak z amalgamu
a jako mléčné opály.
Skot těžký v chlévech bije v tesy,
než v polomrtvu ulehne si
ve výpar vlhce prohřátý,
dnes síly těla nejsou plany,
je život klisny obtěžkaný
ne jedním, dvěma hříbaty.
Kol všeho dost, co síla zmnoží,
je slyšet křehký praskot loží,
dech sežehlý a pocely,
i všecky hvězdy noci – zdá se –
jak v nepřístupné svojí kráse
by mrazivost svou ztrácely.
30
ELEGIE
Jak ocún pobledlý, jenž na podzim se vleje
co plamen záhubný v lamp fialových řad,
tak chladný květ to bědné srdce mé je,
z brázd života když čiší listopad.
Když není více šeříku ni chrpy,
déšť kalin čirý nesvlaží můj ret,
trav stvoly vyžité v své bezbarvosti trpí
a vinný list jen hoří naposled.
Když hrdla slavičího není slyšet tlouci,
zřít živě bleskotat se roje motýlí,
a slunce kosmo jen stře paprsky své vroucí
v kraj sklizně zbavený a němý, unylý.
Jak ohník v strništi má vášeň slabé doutná,
mé touhy smyslné žár špatné živený,
zní skrze mhy ne syringa, však loutna
a stoupá sivý dým, jenž kryje plameny.
31
PŘEVOZ
Tak plyne Acheron, jak plynula by láva,
mdlý pleskot vln se nepostihlým stává
pro sluch i cit;
prám šerý, dlouhý kolísá svou tíží,
stín zesnulých se v předurčení blíží
v svůj věčný byt.
Jak jistě Charon vesly svými vládne,
kde hrozí víry, výtočiny zrádné,
kde hlubina!
A jako onyx bezlesklý a tmavý
jsou vody mrtvé, nelaskavé splavy,
jež protíná.
A osud mrtvých záhada jest němá.
Mzdy peníz trpký vnitřní ceny nemá,
žhne v jeho dlani...
Se břehu k břehu cesta věčně jedna,
přes život duše clona nepřehledná
až do skonání.
32
MRTVINA
Ves dřímá v slunci sladká, tichá,
sad jabloňový nezavzdychá,
jak měl by vzdychat ve slasti,
tvůj k žití vztah, jenž pozbyl cenyceny,
jak skelet dávnem vybělený
kdes leží na dně propasti.
Jak obec mrtvých, v které žije
tvá bezmoc a jen blasfemie,
jež v nicotě se vybila,
kol všecko leží v strašném spaní,
tvůj žhoucí sen se tichem zraní
jak křehké tělo motýla.
Vy mrtví, vstaňte! Žijte! Hola!
Kdo života se nedovolá,
práv není ještě mrtvým být.
Sad nezašumí, ani voda,
jen prázdno jest, več slunce bodábodá,
a život jím jest zneužit.
Tvůj kročej v polích nedá echa,
je firmament jak dusná střecha,
jež nepropustí žaloby,
jest cela žití slepá, šedá,
kdo hledá východ, marně hledá,
jen zmatek duši působí.
Ni mráček dýmu, němý, skoupý,
dnes nad chatami nevystoupí
33
jak závoj k výhni oblohy,
tma zeje z krbů, u nichž sedí
bez otázek i odpovědí
ne lidé, jenom mátohy.
Řev dobytčete slyšet není,
pád cepů hlucha nepromění
na oživené vteřiny,
a nad prázdnem, jež věje poli,
jak ohlas žití nešveholí
z muk touhy skřivan jediný.
Ni voda čirá nemá ryby,
kyv živoucí i vlnám chybí
jak těžké vrstvě oleje.
Zvěř tráví v norách. Nevíš, spí-li,
je ovzduší bez vzdorné síly,
bez tragiky i naděje.
A všecky květy v plané kráse
jsou bez vůně, jak nyní zdá se,
jíž v hojném dechu skrývají,
jen jeden výpar dusný, sytý
bez odlišnosti, intensity
jak vody Lethe opájí.
Dnes ani oblak – brigga sirá –
po mrtvém moři všehomíra
sem nezabloudí ve zvůli,
neb není očí, ruky, čela,
jež, pokud v snech by nezmizela,
by z břehů za ní kynuly!
34
MARNÁ LÁSKA
Jako je cela vlhká, syrá,
která se věkům neotvírá,
v basaltu hutném vykutá,
jako je mnichu v prostřed cely
zhodnocen život promarnělý
jak jedna vratká minuta,
tak je mi marná láska k tobě,
jako by vlastní tělo v hrobě
složeno bylo za živa...
Cítím tvůj ret, jenž vane nocí,
kterak se mojí bezpomoci
strastně a stále usmívá.
35
APOSTROFA
Ty říše obří, záhadná, jež trpí sny a hoři,
jež myje lednými i teplými se moři
svůj klín a plec
a slapy řek, kde mlhy stříbro taví,
kde ticho ssáti z vanu stepní trávy
je sladká věc.
Kde možno zpít se rozsahem i visí
a v pojmu vratké nehmotnosti mizí
dne hrubý klad,
kde mužík stojí nad záhadou němý
a cítí strašnou sílu černozemí
vše pronikat.
Kde fatum těžké čte se z každé věci
a vodka – vraždíc – nepřestává téci
a čajník vřít,
stín marnosti se za životem plouhá,
jenž nemůže, jsa bezcílnost jen pouhá,
být plné žit.
Kde jeden osten každou duši hryže,
ku božím zdrojům nikdy nebýt blíže,
věř nebo ne,
buď boha popři, neb ho hledej všude,
co vrak se mysl kymácet vždy bude,
až utone.
Ať skopec, rozkolnik, či pravověrný zcela.zcela,
zda duše koho z nich by ozdravěla
36
po léku věr?
Kdo dumá tajně, míjí stránku vnější,
je v podstatě své ráno nejjistější
než navečer.
Čert zrodil stesk. A ten je věnem Rusi,
jím rybář z Volhy nutně trpět musí
i kupec, pop,
i voják mladý, matce z lotkůloktů vzatý,
stesk bydlí tu i za panskými vraty,
jej skončí hrob.
Do každých prsou jako červ se vžírá,
byť jiskřila se řádem Vladimíra,
či cár je kryl,
pro hoře každý chybné jméno volí,
je v knihách stesku jako v moři soli
všem na podíl.
Kde ze stesku vše uzraje. l vražda.
I vášeň vyšlehne i láska vzdechne každá
pár temných slov,
kde stesk je v úsměv zlenivělý vtělen
a se životem vzpurným znepřátelen
jak Oblomov.
37
NEMO ANTE MORTEM BEATUS
Skončil se navždy mladý životživot,
jako se listí odívá,
zaskřipla dlouze ve stěžejích
klášterní fortna tesklivá.
Jakýsi závan mimosvětský
oddělil život minulý
od toho, jehož černé vlny
k budoucnu tiše plynuly.
Zapěla mrtvá souhra zvonů
duchovní opus ve věži,
že – co je žití odcizeno –
studené zemi náleží.
Chvělo se něco v pachu chvoje,
v hudebních stonech kaštanů,
takže jsi cítil duši plachou
z kořenů bytí vyrvánu.
Vodilo echo rozléhavé
po chodbách prázdný, dutý hlas,
ve bledé tváři presbytera
poslední zážeh krve zhas;
usedl nyní v cele šeré
jak její přísná stráž a soud,
slyšeti bylo vlny tišin
o břehy prázdna bít a plout.
Klášter byl celý zevně stopen
jako by v znící hloubi vod,
v nesmírné výši nad kopulí
uplýval mračen chorovod.
38
Presbyter mladý seděl, dumal
nad mládím časně zhynulým,
nad vášní padlou do osidel
smutným a hrdým regulím.
Ševelil chvěním jeho ruky
ve staré mešní knize list,
dala se slova krví psaná
vnitřnímu zraku na něm číst:
„Všecko je marnost, po čem’s toužil,
za bouře slabý vzdech a kvil,
vše jsou jen kosti z karavany,
jak je sám Chronos vybělil.
Všecko je marnost. Lebka šklebná.
Všecko je marnost, sen i cit...“
Uhodil smutný akkord s věže,
jejž může smrt jen uhodit!
Proválo siré světlo celou,
jak když líce vzplápolá:
z bledého líce presbytera
zazela živá mrtvola.
39
VĚZENÍ
Jak strašná věc, tmy čiré van a dutí,
pout očí bezcílná po uzavřených zdech,
pád ticha s výsostí jak mrtvé lavin hnutí,
růst marné myšlenky tak skrytý jako mech.
Stav těžké mrákoty když dominuje v duši
nad všemi živými sny, zdáním, pocity,
když v prázdném bezmezí tvar určitý se ruší,
rys hmotných rozměrů je temnem ubitý.
Když v nicotě se absolutní ztrácí
tvá úsilná a truchlá představa,
tep srdce vadne v Sisifosské práci,
takt mizícího žití udává.
Třpyt kapek vodních kluzce k zemi kane
a vlhčí kvádry neprodyšných zdiv,
za mrtvou chvílí jiná chvíle vstane
a povadne, než rozvila se, dřív.
Vlá sivá pavuč jako velum smrti
s čel práchnivých a zašlých spuštěné,
tlak sféry pusté chabá prsa drtí
jak podstatou a vahou kamene.
Jen jedna z hvězdic kosmu se sem chýlí
tak mysticky a mrazně ubledlá;
pro pohled její ze sta tisíc mílí
by touha vězně zemřít dovedla.
40
ZÁPAD
Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa
se v troucheň mechovou proud krve hojně lil,
žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá,
již v ňadra sněhová kdos prudce ponořilponořil.
Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu,
jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist,
střel hájem u večer svou zmírající něhu,
až zhasnul utlumen jak v druze amethyst.
Stem šípů ubledlých však zasáh’ srdce jedlí,
jed spánku vetknuv do košatých hlav,
a vzdechy sov se do tišiny zvedly,
jak tajemství by vála na pozdrav.
Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně,
sled rythmického dění po lese
a dlouhá rána z myslivecké hlavně
jak zoufanlivý výkřik ozve se...
41
NOVÁ ZEMĚ
Tak silné podnebí vlást bude v zemi této,
že vlivem tajemným se smysly zocelí,
krev stoupne do varu, až přiblíží se léto,
pleť bílou sžíhajíc a kryjíc pocely.
Tak křehké ovoce nás šťávou svojí zmámí
a lázeň aetherná v nás srdce omladí,
i bude sídliti klid nesmrtelný s námi
pod hvozdným klenutím a v chladu kapradí.
A bude stříbro hvězd, jež v zodiaku třeští,
svým zrakem záludným k nám mlčky zírati
a mana bílých par nám klesat v teplém dešti
do líchy zkypřené a čpící souvrati.
Pak rouno osení zem ošatí a zčeří,
vzdech vonný oprostí, jenž tane v jeteli,
a člověk, stanoven být králem zemské zvěři
s ní žitím zamlklým se úzce spřátelí.
A vítr zvedne se, vše očistí a schvátí,
blesk temna rozdělí jak fosforečný had,
trůn duhy v obzoru kdes bledý bude státi,
mír vážný, pověčný nad duší panovat.
Tu láska zrodí se jak Afrodita z moře,
vše smysly mužovy jed sladký omámí,
a bude matkou pak všech rozkoší a hoře,
jsouc požehnána mezi ženami.
42
I smrti dlaň, vždy vlídné a vždy něžné,
z všech věcí světa stálé jedině,
když dospěl čas, svou úrodu si sežne
na roli v nové, volné otčině.
43
VYZNÁNÍ
Byť tvrdý život byl, já snem mu hrany stíral,
bral z všeho lomozu jen přidušený zvuk,
jen vlahým soumrakům svá okna otevíral,
pil vůni matnou posečených luk.
Kraj rodný měl jsem v lásce pro stesk polí,
pro hořký závan jehličnatý hvozd,
a výšku hor pro touhy, jež tam bolí,
běh čistých vod pro marnou nestálost.
Vsi prosté rád, jen pro pokoj, jímž dýší,
pro vetchá zdiva kapliček a soch,
kde sobě byl jsem v kontemplaci bližší,
rub žití prázdný objevit jsem moh’.
Ten kraj, kde jeseň pustá je a smutná,
jak temný, vdovský nevýrazný šat,
mhy víno těžké mrtvolně mi chutná,
z té číše chladu upil jsem vždy rád.
A měl jsem rád lid zasmušený, pevný,
jenž o chléb žití se živly se bil,
v něm řády světa staly se mi zjevny
a já jsem mu své srdce zaslíbil.
Ať život tvrdým jest, víc jeseně,jeseně než jara,
mhy stříbro sejí v prázdno horských luk,
ať píseň života tak jako vesmír stará
je bolestivý vzryv a nesouzvuk.
[44]
OBSAH:
Dědictví5
Rub žití6
Smutek7
Žár8
Ta žena9
Hojnost10
Divadlo světa11
Cirkus14
Soška17
Napoleon19
Sebeklamy21
Smrt priorova22
Samoty24
Rajská zahrada26
Hvězdná noc28
V požehnaném roku29
Elegie31
Převoz32
Mrtvina33
Marná láska35
Apostrofa36
Nemo ante mortem beatus38
Vězení40
Západ41
Nová země42
Vyznání44
[45]
Vybrané knihy
XXXII
Tuto knihu vytiskla
Průmyslová tiskárna
v Praze VII
a vydal ji v 500 výtiscích
Ludvík Bradáč
na Král. Vinohradech
1923
E: sf; 2004
[47]