ŽÁR
Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh,
a nebem siným odbarveným pár mráčků plyne – kamkam, ví bůh!
Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic;
jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic.
Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se s mršiny,
a voda jako zemní olej,olej má plynouc mrtvé odstíny;
i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale,
stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale.
Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez.
Lze čísti v očích člověkových: vše jedno, zítra,zítra jako dnes.
8