APOSTROFA
Ty říše obří, záhadná, jež trpí sny a hoři,
jež myje lednými i teplými se moři
svůj klín a plec
a slapy řek, kde mlhy stříbro taví,
kde ticho ssáti z vanu stepní trávy
je sladká věc.
Kde možno zpít se rozsahem i visí
a v pojmu vratké nehmotnosti mizí
dne hrubý klad,
kde mužík stojí nad záhadou němý
a cítí strašnou sílu černozemí
vše pronikat.
Kde fatum těžké čte se z každé věci
a vodka – vraždíc – nepřestává téci
a čajník vřít,
stín marnosti se za životem plouhá,
jenž nemůže, jsa bezcílnost jen pouhá,
být plné žit.
Kde jeden osten každou duši hryže,
ku božím zdrojům nikdy nebýt blíže,
věř nebo ne,
buď boha popři, neb ho hledej všude,
co vrak se mysl kymácet vždy bude,
až utone.
Ať skopec, rozkolnik, či pravověrný zcela.zcela,
zda duše koho z nich by ozdravěla
36
po léku věr?
Kdo dumá tajně, míjí stránku vnější,
je v podstatě své ráno nejjistější
než navečer.
Čert zrodil stesk. A ten je věnem Rusi,
jím rybář z Volhy nutně trpět musí
i kupec, pop,
i voják mladý, matce z lotkůloktů vzatý,
stesk bydlí tu i za panskými vraty,
jej skončí hrob.
Do každých prsou jako červ se vžírá,
byť jiskřila se řádem Vladimíra,
či cár je kryl,
pro hoře každý chybné jméno volí,
je v knihách stesku jako v moři soli
všem na podíl.
Kde ze stesku vše uzraje. l vražda.
I vášeň vyšlehne i láska vzdechne každá
pár temných slov,
kde stesk je v úsměv zlenivělý vtělen
a se životem vzpurným znepřátelen
jak Oblomov.
37