V POŽEHNANÉM ROKU
Je hojný rok a země zdravá
jaks v rujnosti své neustává
a ve smyslném kypění,
číš perlí šťávou vrchovatá,
srp noří se do moře zlata
a do jezera zeleni.
Je plno chleba v selské díži,
žár kvasných vín se k varu blíží,
vzduch vazký jest jak čirý med,
a jetely a tomky, máty
jak rozehřáté opiáty
tvou tupou hlavu zvrací zpět.
Je v plném jasu nahá skála,
jež hltá žár a zas jím sálá,
jak marné lidské úsilí
má studně živé šumné vedlevedle,
buk zahořklý a temné jedlejedle,
by jalový klín přikryly.
Vše zbytnělo jak lůno ženyženy,
plod jabloní je zkrvavený,
jejž ona trpíc povila,
jak horečného polet snění
se třepetá a v blesku mění
ve výškách křídlo motýla.
29
Jdou četné stopy mechem, travou,
zvěř ukájí svou chlípnost žhavou,
jež dána jest jí pro muku,
les jako ráj vše střeže, hostí
je plný vzryvů vášnivosti
a vábných, dusných ozvuků.
Jde tiše v dál struh klidná voda
a její běh jen v mysli bodá
jak pojem bytí nestálý,
tvůj vlasec vede rybu samu,
mdle měňavou jak z amalgamu
a jako mléčné opály.
Skot těžký v chlévech bije v tesy,
než v polomrtvu ulehne si
ve výpar vlhce prohřátý,
dnes síly těla nejsou plany,
je život klisny obtěžkaný
ne jedním, dvěma hříbaty.
Kol všeho dost, co síla zmnoží,
je slyšet křehký praskot loží,
dech sežehlý a pocely,
i všecky hvězdy noci – zdá se –
jak v nepřístupné svojí kráse
by mrazivost svou ztrácely.
30