RUB ŽITÍ
Po dálných krajích oči moje si navykly jen toužiti,
chci se ženou být nepoznanou spiat v nadsmyslném soužití;
chlad černých vlasů, bledých rukou znát na své skráni doteky,
ssát rozkoše, jež odhmotněny a mojich rtů jsou daleky.
A vjímat těžkou vůni květů, jež nerozpukly v světle dní,
být houpán prázdnem, echem volán jak chodec v chrámě poslední,
hnán mukou víry kolísavé a mlžné s místa na místo,
zřít klamný maják na skalisku, jež nejvíce jest nejisto;
krýt stínem věcí znetvořeným všech představ svěží obrysy
a místo slunce, jež by plálo, mít ledný zážeh jakýsi;
mít ve svých loktech místo tebe, k níž mužství moje přilnulo,
jen mrtvý závan, který dělí mou přítomnost a minulo.
6