ELEGIE
Jak ocún pobledlý, jenž na podzim se vleje
co plamen záhubný v lamp fialových řad,
tak chladný květ to bědné srdce mé je,
z brázd života když čiší listopad.
Když není více šeříku ni chrpy,
déšť kalin čirý nesvlaží můj ret,
trav stvoly vyžité v své bezbarvosti trpí
a vinný list jen hoří naposled.
Když hrdla slavičího není slyšet tlouci,
zřít živě bleskotat se roje motýlí,
a slunce kosmo jen stře paprsky své vroucí
v kraj sklizně zbavený a němý, unylý.
Jak ohník v strništi má vášeň slabé doutná,
mé touhy smyslné žár špatné živený,
zní skrze mhy ne syringa, však loutna
a stoupá sivý dým, jenž kryje plameny.
31