MRTVINA
Ves dřímá v slunci sladká, tichá,
sad jabloňový nezavzdychá,
jak měl by vzdychat ve slasti,
tvůj k žití vztah, jenž pozbyl cenyceny,
jak skelet dávnem vybělený
kdes leží na dně propasti.
Jak obec mrtvých, v které žije
tvá bezmoc a jen blasfemie,
jež v nicotě se vybila,
kol všecko leží v strašném spaní,
tvůj žhoucí sen se tichem zraní
jak křehké tělo motýla.
Vy mrtví, vstaňte! Žijte! Hola!
Kdo života se nedovolá,
práv není ještě mrtvým být.
Sad nezašumí, ani voda,
jen prázdno jest, več slunce bodábodá,
a život jím jest zneužit.
Tvůj kročej v polích nedá echa,
je firmament jak dusná střecha,
jež nepropustí žaloby,
jest cela žití slepá, šedá,
kdo hledá východ, marně hledá,
jen zmatek duši působí.
Ni mráček dýmu, němý, skoupý,
dnes nad chatami nevystoupí
33
jak závoj k výhni oblohy,
tma zeje z krbů, u nichž sedí
bez otázek i odpovědí
ne lidé, jenom mátohy.
Řev dobytčete slyšet není,
pád cepů hlucha nepromění
na oživené vteřiny,
a nad prázdnem, jež věje poli,
jak ohlas žití nešveholí
z muk touhy skřivan jediný.
Ni voda čirá nemá ryby,
kyv živoucí i vlnám chybí
jak těžké vrstvě oleje.
Zvěř tráví v norách. Nevíš, spí-li,
je ovzduší bez vzdorné síly,
bez tragiky i naděje.
A všecky květy v plané kráse
jsou bez vůně, jak nyní zdá se,
jíž v hojném dechu skrývají,
jen jeden výpar dusný, sytý
bez odlišnosti, intensity
jak vody Lethe opájí.
Dnes ani oblak – brigga sirá –
po mrtvém moři všehomíra
sem nezabloudí ve zvůli,
neb není očí, ruky, čela,
jež, pokud v snech by nezmizela,
by z břehů za ní kynuly!
34