SEBEKLAMY
Já čekám na večer, až lidí hlas se zlomí,
krev sluncem zpěněná až ustane jim vřít;
v den planoucí jen o jediné šlo mi:
svým slzám zdrženým tok tichý povolit.
Tu oděn jsa v šat passivnosti chladný,
sám s druhem jediným, jenž nazývá se klam,
jít mohu po cestě, jíž ještě nešel žádnýžádný,
a druhovi svou stálosť přísahám.
On, jsa mi oddaný, děs poznatků mých smývá,
jež na dně číše mé mi byly podánypodány,
a svýma očima se ve kraj za mne dívá,
kde zřím pak blednouti jev faty morgany.
Dnes jeho duchem jen v styk vcházím s představami,
a jeho rtové též mé vzdechy formují,
flór zevních půvabů pro milenku mou dá mi,
již jinak marně, marně miluji.
21