ZÁPAD
Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa
se v troucheň mechovou proud krve hojně lil,
žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá,
již v ňadra sněhová kdos prudce ponořilponořil.
Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu,
jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist,
střel hájem u večer svou zmírající něhu,
až zhasnul utlumen jak v druze amethyst.
Stem šípů ubledlých však zasáh’ srdce jedlí,
jed spánku vetknuv do košatých hlav,
a vzdechy sov se do tišiny zvedly,
jak tajemství by vála na pozdrav.
Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně,
sled rythmického dění po lese
a dlouhá rána z myslivecké hlavně
jak zoufanlivý výkřik ozve se...
41