SAMOTY
Jen čirá samota jak obstoupená stepí,
kde parno nesmírné jen k posunům se lepí
a kalí hledhled,
a dálky bezklidné jen perspektiva mělká,
tvých úzkostí a zmatků živitelka,
tvých marných let.
Tak čirá samota, až vyzývavě nahá,
jež mrtvou dlaní v živé ňadro sahá,
jak slepý hlíst
dřeň života jenž v ukrytosti ssaje,
tvým neunavně nitrem pronikaje
do tajných míst.
Tak těžká samota, že země sotva dýchá,
že utajena skrýše živočicha
před zrakem tvým,
a myšlenka se líně vine z hlavy,
má neutrální odstín popelavý,popelavý
jak polní dým.
Mdlá vůně meduňky a hledíku a routy
duch zatěžuje nehybnými pouty
a nechá vlát
svou sílu dusných aetherických směsí,
jež mají původ v alchymii kdesi,
ne ze zahrad.
A siná nebesa jsou bez chmury a tupá,
sny nezří ani bludné tečky supa,
24
ni stín se chvět,
tvá duše hledá, čeho nelze nalézt,
a místo míru prolne tebe bolest
a mráz a jed.
25