SMUTEK
Je smutek touha po štěstí, stesk – touha rozkoš míti
a resignace – křeč mých snah boj vervní podstoupiti.
Jest jako vavřín zahořklý, jak trpká réva vinná,
v niž oheň země odvěčný je skryt, však neshasíná.
A smutek jest jak černý šat, jenž horké tělo halí,
jak temné smyslů vězení, jež světlo milovaly,
kde sám jest, v tůni samoty, jsa pohřben v těžká zdiva,
však krev a plamen sluneční kde s enfemismemeufemismem vzývá.
Toť od kolébky úděl můj, daň nejkrutější z mála,
neb vědma hlasem člověčím u hlav mých zaplakala.
Pak já jsem, zbaven emocí, sklem mléčným barvy cítil,
kde jiným požár kouzelný se prismaticky nítil.
Ni kapky sladké suchým rtům jsem k osvěžení neměl,
ač horizont mých žádostí se zužoval a temněl.
Až k agonii klesal jsem, hra bezkrvého vjemu,
co život plál... Můj vlastní ryk mne znova budil k němu.
7