SMUTEK

Jan Opolský

Je smutek touha po štěstí, stesk – touha rozkoš míti a resignace – křeč mých snah boj vervní podstoupiti. Jest jako vavřín zahořklý, jak trpká réva vinná, v niž oheň země odvěčný je skryt, však neshasíná. A smutek jest jak černý šat, jenž horké tělo halí, jak temné smyslů vězení, jež světlo milovaly, kde sám jest, v tůni samoty, jsa pohřben v těžká zdiva, však krev a plamen sluneční kde s eufemismem vzývá. Toť od kolébky úděl můj, daň nejkrutější z mála, neb vědma hlasem člověčím u hlav mých zaplakala. Pak já jsem, zbaven emocí, sklem mléčným barvy cítil, kde jiným požár kouzelný se prismaticky nítil. Ni kapky sladké suchým rtům jsem k osvěžení neměl, ač horizont mých žádostí se zužoval a temněl. Až k agonii klesal jsem, hra bezkrvého vjemu, co život plál... Můj vlastní ryk mne znova budil k němu.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

524. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Pozdrav bouřlivé noci. (Antonín Sova)
  2. Pocit nevolnosti. (Milan Fučík)
  3. Údolí nového království. (Antonín Sova)
  4. Uhelná pánev. (František Cajthaml-Liberté)
  5. NOVÉ VÝPRAVY. (Antonín Sova)
  6. Nikdy! (Xaver Dvořák)
  7. Píseň vítězná. (Milan Fučík)
  8. Výkřik ze tmy. (Milan Fučík)
  9. SMUTNÉ PÍSNĚ. (Zikmund Winter)
  10. Po černém pohřbu. ( K. Egor)