Svých pyšných nadějí jsem lustry zlaté zhasil
a smutku černým závojem i srdce stěny
jsem zastřel – chrám, jenž od Boha jest opuštěný
a není Messiáše, jenž by ho víc spasil.
Snů měkká ruka na mou víc se nepoloží
a teplo její žilami se nerozleje,
zvon tepen mraky kol víc v dálku nerozvěje
a dumat nebudu víc lásky u podnoží.
A citů sladkých do lázně víc nesestoupím,
kde vonných mýdel růžová se pěna ssedá,
v par musselin má bolest zahalit se nedá:
ten krve květ já ze svatyně nevyloupím.
Do sadů tichých rozkoší juž nezabloudím,
kde sněžné růže zkvétají jak z liljí běle
a lilje nachové jak růže zkrvavělé,
rtům úsměv sinalým víc nikdy nepřiloudím.
Jdu v soumrak! v který kraj já více juž se neptám,
své oko zrosené víc k hvězdám nepozvednu,
zda k půlnoci blíž mám, či juž se šeří ke dnu,
plá zora na vrších – v dík slova nezašeptám.
Ó dětství chlumy, kam víc juž se neobrátím,
kde obraznost plá červánků zář na východě,
k tvým břehům drahým běh své neotočím lodě,
v tvé nivy bujně kvetoucí se nenavrátím.
Dnů řadu, jež mi zbývají, já chladně svážím,
na vahách resignace, kam je kladu přísně,
juž neokusím sladkostí víc z pláství písně,
svých tužeb žár ve vlnách rytmu neovlažím.
Ať prach můj zaletí až ku věčnosti bezdnu,
můj zasmušilý duch se více neroznítí;
jsem jako puklý zvon, jenž dá se ještě slíti,
však tón tvůj ztracený – ó srdce – nenaleznu.