ŽÁBY
Praví a sniví básníci
třesou se jako v zimnici
za krásných lunných nocí,
tváří se skoro neboze,
pohlíží s touhou k obloze,
nelze jim odpomoci.
Vzdychají bolně oh, oh, oh,
kéž bych k těm dálným světům moh’,
jež se tak z hlubin třpytí!
Chopí své loutny, varyta,
zpijí se touhou dosyta,
nechme jich opojiti!
Zatím se hvězdné tisíce
tajemně shlédnou v rybníce
uprostřed s lunou sinou,
kterouž jak kněžnu pokoje
stříbrné, plaché závoje
občasně zapovinou.
Když se pak celá hladina
kouzelně čeřit začíná,
ubledlé světlo tříští,
žáby od této vteřiny
cítí se býti povinny
zjevit se na jevišti.
30
Vylezou houfně ze sítí
a kdyby mohly mluviti,
řekly by mnohem více
o luně v sladké nesnázi,
která se, bloudíc, prochází
s hvězdami po rybníce.
Vylezou ze třtin, ze sítí,
palčivou žádost pocítí
vyzpívat bol svůj nebi,
ačkoliv – lyru v pravici –
totéž už činí básníci.
Žab není zapotřebí.
Je to snad obřad, nejen zpěv,
stydne tím v těle mork i krev.
Přesladké žabí vzlyky!
Rostou vždy víc, neb ve zpěvu
nachází žáby úlevu.
Ve všem jsou nad básníky.
31