GALERIE ZVÍŘAT
1921
[3]
ZAJÍC
Starý ušák, otec synů,
požíraje zeleninu,
vojtěšku a zelí,
praví, náhlým steskem jatý,
že dřív lidé se zvířaty
jinší soucit měli.
Dnešní člověk to, jenž prvý
mezi svou a naší krví
vznítil právní boje;
nebývalo v starých zvycích
žádat znalost na zajících,
co jest mé, co tvoje!
Zajíc míval ve své moci
vyjít za jasu i noci,
za sucha i v rose,
z jetele, jejž oko volí,
nejvonnější píce v poli
srdce těšilo se.
Živ byl v pokoji a míru,
těkal v tichu po revíru
neskrytě a směle,
nemělneměl, jak se nyní děje,
svoje plaché obyčeje,
babské srdce v těle.
5
Nezkracován na svém právu
máchal obilí i trávu,
loupal v zimě keře,
měl, co dnes už dávno není,
ve svém nitru přesvědčení,
že je králem zvěře.
Ovšem tento pojem krále
někdy zcela nenadále
proměnil se v mnohém:
majestát se scvrknul cele,
když se kmitla podezřele
liška před brlohem.
Jinak ale, bohu chvála,
rodina ta ve cti stála
před jinými stavy,
zajíc neznal past ni léčku,
seděl rovně na bobečku
jako velmož pravý.
Seděl tak, jak sám chtěl tomu,
nasycen se loudal domů,
dlouhé sluchy klopě,
nebylo psů, již by byli
na rozkaz svých pánů čili
po větrné stopě.
Nebylo však také ani
pekelných a krutých zbraní
6
přisazených k oku,
jež jsou zhouba, smrt a zrada –
– bleskne se a zajíc padá
v srdci s hrstkou broků.
Bleskne se a král se svalí,
v oku, které mázdra halí,
ještě pohled letmý,
horký pohled toho rodu,
když jest duší na přechodu
z denní záře ve tmy...
7
RYBY
Symfonicky vodstva hučí,
vlna vlně do náručí
ukládá se libě,
nikomu se život v snění
dokonalej’ nepromění,nepromění
jako tiché rybě.
Jakoby pod tíhou ticha
hloubka vody nezavzdychá,
tam je náplň hluchá,
mizí hmotný dojem těla,
slova předem odumřelá
neporaní ucha.
Mlčení, v něm skrytá síla,
život rybí obestýlá
v eremitské šaty,
oblasť plynná, safírová,
čas, jenž míjí, v pouta svírá,
užaslý a svatý.
8
JELEN
Zvu navykle jej králem zvěře,
zjev jeho volný s jiným měře
a klada rovněž na váhy
sny jeho čisté, pyšné, ranné,
dny v pantheismu prožívané,prožívané
co základní rys povahy.
Říš jeho šumnou, tichou, chladnou,
kde netísní a nepřepadnou
ho marnosti a obavy,
kde velí čas a mír a sláva
a perutěmi věje, mává
sen rozptýlený u hlavy.
Duch jeho žhavý, k bouři schylný,
kde vášeň s pravdou nerozdílny
se kryjí spolu namnoze,
kde žádných skrytých žalů není,
řev silné touhy v podjeseni
se nese k prázdné obloze.
Zvu králem ho, že též tak zmírá,
jak zmírá duše bohatýra,
co němý zásvit plamene,
a na říš svoji šumnou, chladnou,chladnou
když posledně mu oči padnou,
si bleskem náhlým vzpomene.
9
SLAVÍK
Noc omamná, jíž v každé hrudi
se neobsáhlý zmatek budí,
jak z hlubin smrti vyvřelý,
že snásíšsnášíš mdlobná muka sterá,
jak měl bys přijmout’ z rukou šera
ty nejtajnější úděly.
A vůně travin zchladlá, sytá,
ti pocit spavých léků skýtá
a stavy přešlé choroby,
co soumrak šumnou koupel taví
a kolébáním tvojí hlavy
ti sladkou závrať působí.
Tu slavík jako truvér čistý,
skryt s bolestí svou mezi listy,listy
jak živé srdce na keři,
těch pěje slovy, již se vzdali
všech představ, jež kdy milovali
a v které více nevěří.
Mníš, opit tím, co slyšíš tlouci,
že není zpěv, leč roztok vroucí
tvých nespočetných bolestí,
jenž může všechen smysl žití
svou silou servat, odplaviti
a – neznámo, kam – zanésti.
10
NETOPÝŘI
Zní se zvonice bim, bam-bam
a noc je strašný, pustý chrám,
jejž valné mraky klenou,
tma proudí jako příliv vln
a člověk skládá smutku pln
dnem hlavu unavenou.
A se zvonice bim, bam, bim:
vyvy, lidélidé, spěte s žalem svým,
s ním vzbuďte se zas k ránu;
na loži hlava u hlavy,
noc z vašich snů si vystaví
svou strmou slavobránu!...
Už mlkne zvon, ční do tmy věž,
a srdce, zdá se, mlkne též,
jen tetelí se v hrudi
a nyní kouzla, vidění
noc tuto rázem promění
a přístrachy se vzbudí.
Lká sova ze sna „hú a húú“,húú,“
neb složila jest přísahu,
zde neříci nic více,
vlá nyní volně, vladaří,
má závoj mrtvý po tváři
noc černá bez měsíce.
11
A její šlář a její šat
ve čtyry strany jme se vlát
a těžký fluid šíří..šíří...
Tu slétnou v slasti znavené
k ní na trůn černý z ebene
tmou zpití netopýři.
12
DVA KONĚ
Vše správně chodí, noc i den,
jakž pořádek je zaveden
už od pravěku všady;
mřem’ jeden pozděj, druhý dřív,
ten z požitků jsa neduživ,
kde onen zemřel hlady.
Je někdo rváč, dá v sázku krk,
když jiný dá se na úprk
jen proto, že je sketa,
jsou střízliví i opilí
pro zákonité rozdily
až do skonání světa.
Toť zákon mlčky přijatý
jak lidmilidmi, tak i zvířaty,
naň bezmocně se reptá.
Proč ten je hladov a ten syt
a proč právě tak musí být,
jen ať se nikdo neptá.
Kůň jeden, chodě u pluhu,
je za svou krajní zásluhu
jen honorován bičem,
na smutném, klidném zvířeti
je zřejmě možno viděti,
že dumá o všeličem.
13
Kůň jinýjiný, jejž jsme viděli
vjít do královských maštelí,
se jedním rázem změní:
plá z jeho oka plam a pych,
rys hrubě lidskýlidský, řekl bych,
jenž skýtá vysvětlení.
„Jsem konečně, kde chtěl jsem stát,
kamž od dětství až dosavad
mne všecky touhy nesly!“
Hle, ona mravní přeměnapřeměna,
toť otep sena vhozená
do mramorových jeslí!
„Mám teď už vše, co jsem si přál,
na hřbetě mém se houpá král,
má v zlatém třmeně nohu.
On se mnou jedna představa,
na slávě, která nastává,
já podíl bráti mohu.
Já nosím jej za vřesku trub
a přičtu mnohé na svůj vrub,
co bájeno je o něm,
a vidím často mnohem líp,líp
než lidé, řadu jeho chyb,
třeba jsem jenom koněm!“
14
HLEMÝŽĎ
Jsa tupen, snížen v bajkách všech
a dětem vydán na posměch
sám jeden mezi tvory,
žil mírně, prost jsa snažení,
měl neveliké stavení
pod kříkem rebarbory.
A nutno říc’, že zahrada
ku mírnosti té nabádá
i tichým býti velí,
abychom vůně zažili
co do jakosti, do síly
a barvám rozuměli.
Nach růže značí milost, plam,
jenž tráví srdce bílých dam
a vášní z oka šlehá
a v škále bílých odstínů
na kalině a jasmínu
je zvýrazněna něha.
Pak záští, svár a nevěra
ze žluté barvy vyvěrá
a z modré žel a hoře
a všecky hlemýžď zná a ví
ty symbolické představy
v svém domku v rebarboře.
15
Zná na zahradě každý kout
a lze mu lehko proniknout
do nejskrytější spleti,
však co nezná, toť ruch a chvat,
on zachce-li, nu, bude stát,
na svojisvojí slině lpěti.
Ne, nezná, co je var a ruch,
je příliš vážný, suď to bůh,
a hospodaří s gesty,
než překotnost a úsilí,
radš položí se bez síly
a zhyne v polou cesty.
A jasmín, růže, reseda,
jichž vůně těžce usedá
a v jeho sen se stele,
jsou výjimečně dojaty
a se květy a poupaty
se kloní nad přítele.
16
HAVRAN
Všechen žal světa, rmut a tíž
chtě-nechtě váti uslyšíš
z dutosti jeho zpěvu.
Není to ze msty, ze zvůle,
z tesknice, vášně zhynulé,
pro mír, ni pro úlevu.
Hluboký zpěv to, třeba že
zákon jej žádný neváže
rythmem a silou výší,
však ani sledu po kráse
postihnout na něm nedá se,
chvět se v něm neuslyší.
Něhy v něm záblesk nevězí,
jako chřest kostmi, řetězy,
štěpení skal a latí,
jakoby vjímal odevšud
smysl tvůj suchý šramot hrud
na rakev dopadati.
Jakoby slova příšerná
pronesla hloubka inferna,
zlovolná její síla,
jakoby hrozné vyzvání
sama smrt v zobák havraní
s úmyslem položila.
17
SEDMIHLÁSEK
Více slasti, muk a vzpietí
nelze duchu uslyšeti
v tiché písni jedné,
více vzlyků, zrad a lásek,
jimiž vzbouří sedmihlásek
mrtvé odpoledne.
Tiše jako pramen touhy
line se stín hlasu pouhý
kalinami, bezem.
Není v hloubi jeho klamu,
básníkem je sobě samu,
sobě samu knězem.
Útle jako housle, flétny
chvěje jeho rokot vzletný
jasmínem a hlohem.
Modlitbou je, plesem, pláčem,
sobě sám jest vyznavačem,
sobě sám je bohem.
18
LABUTI.LABUTI
Co bylo bájí, v každé z nich
vál smutek z očí, pukal smích
a třeskly vinné číše,
a labuti svůj klonily
nad tůně oblouk spanilý
a plavily se tiše.
A s přirozenou gracií,
jež měkký pohyb ovíjí
jak do závoje z rosy,
zjev byly čarný, líbezný,líbezný
jak nedobyté princeznyprincezny,
jež hvězdy v čele nosí.
A uzříce se v jezeře
v své něze a v své nádheře
jak živé snění chvěti,
na sladký obraz neživý
tak v nitru byly žárlivy
jak Narcis na své bytibytí.
Ač bylo v světě bájí dost,
přec v každé z nich se žárlivost
jen v krvi na vždy zhasí,
tak ony pro svou podobu
si béřou s sebou do hrobu
jen kletbu svojí krásy.
19
BÝK.BÝK
Sveřepý pohled zavilý,
jako by dny jej dráždily
vtíravou mocí třpytnou,
jako když jeho zornice
v divé se výhni tavíce,
občasně bleskem vzchytnou.
Zavilý pohled zkalený
parou a krví areny,
perversí lidskou štvaný;
pyšný a slepě zběsilý,
neznalý zmatku z přesily,
jatý, však nepoddaný,nepoddaný.
Strašlivý pohled útrapy,
espado meč když potápí
do jeho širých plecí,
vrhá se do řad publika
nemluvná bolest veliká
z mystických děl a věcí:
z života, smrti. – Ve chvíli
zvrátí se pohled zavilý
do vnitra býčí hlavy.
Věčnosti brána zapadla.
Vrací se s laurem z divadla
toreo kadeřavý.
20
SÓLO V TICHU
Les nehučí. Je ticho tak,
kol plynouc těžce jako vrakvrak,
jenž množství vody dělí,
ni travina, ni pýr a chvoj,
sníc, neprojeví nepokoj
a zřídka zaševelí.
Jak neživý je vzpřímen les,
a síla smrti kotví kdes,
kam nemožno spět za ní,
zde nenalézáš hranici,
kde končí život bující
a počne umírání.
Je polotónů zrak tvůj syt,
jak lázeň vlahá šerosvit
vše polévá a topí
a tak ti prostor připadá
jak zakuklená záhada,
jíž duch tvůj nepochopí.
Až toho ticha zralý plod,plod
co pramen tajných, živých vod
se ozve – pění drozda,
sten zdušený a nesmělý,
jenž srdce moje rozdělí
a z marné touhy rozdá.
21
To není útlý ptačí zpěv,
víc kaskádě, s níž kane krevkrev,
to podobno je spíše,
a duše těžko rozezná,
zda míra smutku bezmezná
vlá z hlubiny či s výše.
Co nelze odět’ v slovní šat,
tu slyšíš v hebkém altu štkát,
jak těžkou zpověď srdcí.
To není zpěv, toť moře tuch,
jež bije smutně ve tvůj sluch,
kamž slepě chceš se vrci.
22
ČÁP
Je patron krovů, tradic všech
a starých, tichých selských střech,
kde nevyrušen sídlí,
a drží jaksi lidský řád,
v něm touhu, štěstí, zápas, pád
pod ochrannými křídly.
Je dobrý, moudrý. Zdá se vám,
že hoví všechněm představám
o dobrém duchu chaty
a lidské štěstí, žal i klid,
jež doved’ vzácně pochopit,
jsou na výsost mu svaty.
Je schylný k lidem v každý čas,
ví o všem, čím se trpí as
ve věčném lidském boji,
sám nezná význam vroucích slov,
jen ztuhle jako filosof
o jedné noze stojí.
Je z míry dobrý, přímý chlap,
a jeho suché „klapy-klap“
je sama pravda čirá,
však není mluvka nezralý,
a nemusí-li, nemá-li,
pak zobák neotvírá...
23
VŮDCE
Po moři tmy, v něž ústí věk,
loď plyne černých myšlenek,
jsouc do bezvětří vbita,
bez kompasu a kotvy, lan,
trup beztvarý jen víry hnán
do sféry neurčita.
Toť slepcův zrak a slepcův sen,
jenž bloudí nocí unaven
a po majáku pídí,
má nejsilnější ze všech věr,
jen instinkt řídí jeho směr
na opuštěné přídi.
Proň nevystoupí pevnina,
kde slunce žhne i zhasíná
a ohněm květy živí,
proň není hvězdný světel sad,
on nezří v kosmu otvírat
se čiré perspektivy.
Proň není slunných výkřiků,
ni jeseň v barev zániku,
jenž teskností ovát,
a nelze mu v dny zmarnělé
líc milenky ni přítele
svým zrakem pocelovat.
24
Sny! Pusté sny! A pustý čas!
Zdroj věčné krásy navždy zhas,
hra barev, třpytů, světel,
kams do mystické nicoty,
kde vadnou formy, životy,
je upiat jeho zřetel.
Kde sama smrt se temení,
dar zevnitřního vidění,vidění
tam vede slepce stopy,
neb marnou pouť, zní marný žal,
jenž nevidomou bytosť jal,
duch cizí nepochopí.
Jde, v ruce hůl, s ním jeho pes.
Již závoj mlžný s očí kles,
jenž životy dva dělí.
Jde pokojněj svou věčnou tmou,
jak cítil vát by nad hlavou
dvě křídla archandělí.
25
HOLUB POSEL
Je peří lehčího až nad poprašek sněhu,
živ zdánlivě jen pro tužbu a něhu,
pro sen a žel,
jsa poslem srdcí u významu jasném
on pojí dálky, nad nimiž my žasnem,
když přeletěl.
Vzkaz, bílý svitek nese na své šiji,
s ním hory, lesy, údoliny míjí,
či jezer klín,
kde milenka, slov roznícených lačnálačná,
jej hledá zrakem mezi šedí mračna
jak vlídný stín.
Má zasvěcenou mlčenlivost sluhy,
tak věrné duše nemá posel druhý,
co svět jich znal;
jsa vyslán, letí, vody, lány míjí
a dopis touhy nese na své šíji,
bez konce dál.
Je věčně tich. Má hrdlo zpěvu prosté,
neb v tichu jen květ pravé touhy roste
a v útají!
Pak perutě se nekonečnem vzdují
a ve mračnech se s blesky pozdravují
a srůstají.
26
BARRY
Jsou jisté legendy, jež nehřejí. Jen planou.
Jich mravní hodnota je ponechána stranou,
jen zevní třpyt
co klamný flór se po fabuli chvěje
a nelze cítit oheň z dechu děje,
jen mlhy mžít.
Však legenda o psovi, jménem Barry,
má zářnou moc, ne jenom ztuhlé tvary,
čpí mízou žití,
na srdce živé, znící v spěšném tluku
jest možno takřka vlastní svoji ruku
tu položiti.
Sníh alpský chladný, mrtvé ledy siné,
kde v hrobě lavin povzdech marný hyne,
jsou svědci tiší,
jak láska prostá, zvířecí, však čistá
jak balsám litý v bolná duše místa
se roní s výší.
27
KACHNA DIVOKÁ
Nad siný moře břeh se bezpočtukrát vznesla
a s křikem nořila své perutě jak vesla
ve vzdušné víry,
a v plynutí se opájela vlahém,
když jeseň smutná mládla jejich tahem
i prostor širý.
I bylo mnoho smutku v tom a touhy,
když jako mrak se nesly pouhopouhý
nad cizí nivou,
a jejich píseň, kterou znaly všecky,
svůj měla jakýs přídech vyhnanecký
a notu tklivou.
Však nade všecky elegie znělo,
když krví zrudnul bok její a čelo,
– ta rána dlouhá –
pak klesla dolů v prudké, měkké křivce
a spatřena tu byla od myslivce
jak mrtvá touha.
28
PAVOUK
Tak hluché prostředí, tak úžasné a němé,
že pomění se zhostit nemůžeme
na zvrhlost žití;
tak marný čas, tak tupý a tak vleklý,
jak věčnosť strašná, šedá ve předpeklí
tu visí v síti!
Tak šerý kout, vší připomínce ušlý,
kde trvá schoulen ve své temné mušli!
Jen poklid vraha
proud času přeplout, ztrávit délku chvíle
a vlivem prázdna nezemdlít v své síle
mu napomáhá.
A neznat barev, světla, výšlehů a rdění,
co ve tmách trudných viditelno nenínení,
a pojmout světy
do šera v tiché pirátské své síti
a v teplou krev pak lačně ponořiti
svůj osud kletý.
29
ŽÁBY
Praví a sniví básníci
třesou se jako v zimnici
za krásných lunných nocí,
tváří se skoro neboze,
pohlíží s touhou k obloze,
nelze jim odpomoci.
Vzdychají bolně oh, oh, oh,
kéž bych k těm dálným světům moh’,
jež se tak z hlubin třpytí!
Chopí své loutny, varyta,
zpijí se touhou dosyta,
nechme jich opojiti!
Zatím se hvězdné tisíce
tajemně shlédnou v rybníce
uprostřed s lunou sinou,
kterouž jak kněžnu pokoje
stříbrné, plaché závoje
občasně zapovinou.
Když se pak celá hladina
kouzelně čeřit začíná,
ubledlé světlo tříští,
žáby od této vteřiny
cítí se býti povinny
zjevit se na jevišti.
30
Vylezou houfně ze sítí
a kdyby mohly mluviti,
řekly by mnohem více
o luně v sladké nesnázi,
která se, bloudíc, prochází
s hvězdami po rybníce.
Vylezou ze třtin, ze sítí,
palčivou žádost pocítí
vyzpívat bol svůj nebi,
ačkoliv – lyru v pravici –
totéž už činí básníci.
Žab není zapotřebí.
Je to snad obřad, nejen zpěv,
stydne tím v těle mork i krev.
Přesladké žabí vzlyky!
Rostou vždy víc, neb ve zpěvu
nachází žáby úlevu.
Ve všem jsou nad básníky.
31
OPICE
Nám bádání a věda,věda
dost ukojení nedá
a v pochyb směsici
náš staví život, žitý
bez prudké intensityintensity,
na roveň opici.
Však každý člověk nemá
rys joviální z Brehma
a v hněvu myslí si:
jak nejapny a lhavy,
plod výstřednické hlavy,
jsou tyto praemissy!
V té theorii není
pro organické dění
dost úzkostlivých vah.
Ne kostra, stavba vnější,
však hlubší, niternější
je k opicím náš vztah.
Ne shodnost kostí lichá,
nás sbližuje jen psycha
a co s ní spojeno,
my v kumštu, ba což více,
ve vnitřní politice
jsme jedno plemeno.
32
I v sociální práci.
Ať, může-li kdo, zvrací
můj názor laický.
Tu jiné pravdy není,
ve všem znak opičení
nám vpálen navždycky.
33
DELFÍN
Za dlouhé plavby bývá tak:
mír zažívá tvá paměť, zrak,
jak uplývá den po dni,
cos jako tupá Nirvana,
když loď je cele vydána
jen nesmírnosti vodní.
Jen vír a hukot, šelest pěn,
ať kalná noc jest, čirý den,
tě ovíjí a tiší,
tvá hmotnost taje, ulétá.
A sloučen s duší prasvěta,
jsi tajům bytí bližší.
Vzduch spojen s vodstvy šum a kyv,
jsi zmámen steskem perspektiv
a tíživostí jsoucna,
kol z vesmíru a pouště vod
zní potácivý chorovod
na slova touhy vroucná.
A ještě kýsi zpěv a kvil,
loď provázeje na sto milmil,
se ve tlum živlů vplétá,
jenž ducha plavců vyděsí,
jsa cizorodou příměsí
v dech mystického světa.
34
To delfín, plachý, snivý druh,
je účasten tvé touhy, tuch,
když’s ušel pevné zemi.
Kyň ještě rukou! Šátkem toč!
Smutno je plavci. Neví proč,
živ jsa jen nadějemi.
35
KNIHOVNA ZVÍŘENY
Svazek 9.
Řídí a vydává A. Král, Smíchov 14.
JAN OPOLSKÝ:
GALERIE ZVÍŘAT
Obálka F. Bžocha
Tisk Karel Beníško v Plzni.
E: sf; 2004
[36]