DVA KONĚ
Vše správně chodí, noc i den,
jakž pořádek je zaveden
už od pravěku všady;
mřem’ jeden pozděj, druhý dřív,
ten z požitků jsa neduživ,
kde onen zemřel hlady.
Je někdo rváč, dá v sázku krk,
když jiný dá se na úprk
jen proto, že je sketa,
jsou střízliví i opilí
pro zákonité rozdily
až do skonání světa.
Toť zákon mlčky přijatý
jak lidmilidmi, tak i zvířaty,
naň bezmocně se reptá.
Proč ten je hladov a ten syt
a proč právě tak musí být,
jen ať se nikdo neptá.
Kůň jeden, chodě u pluhu,
je za svou krajní zásluhu
jen honorován bičem,
na smutném, klidném zvířeti
je zřejmě možno viděti,
že dumá o všeličem.
13
Kůň jinýjiný, jejž jsme viděli
vjít do královských maštelí,
se jedním rázem změní:
plá z jeho oka plam a pych,
rys hrubě lidskýlidský, řekl bych,
jenž skýtá vysvětlení.
„Jsem konečně, kde chtěl jsem stát,
kamž od dětství až dosavad
mne všecky touhy nesly!“
Hle, ona mravní přeměnapřeměna,
toť otep sena vhozená
do mramorových jeslí!
„Mám teď už vše, co jsem si přál,
na hřbetě mém se houpá král,
má v zlatém třmeně nohu.
On se mnou jedna představa,
na slávě, která nastává,
já podíl bráti mohu.
Já nosím jej za vřesku trub
a přičtu mnohé na svůj vrub,
co bájeno je o něm,
a vidím často mnohem líp,líp
než lidé, řadu jeho chyb,
třeba jsem jenom koněm!“
14