VŮDCE
Po moři tmy, v něž ústí věk,
loď plyne černých myšlenek,
jsouc do bezvětří vbita,
bez kompasu a kotvy, lan,
trup beztvarý jen víry hnán
do sféry neurčita.
Toť slepcův zrak a slepcův sen,
jenž bloudí nocí unaven
a po majáku pídí,
má nejsilnější ze všech věr,
jen instinkt řídí jeho směr
na opuštěné přídi.
Proň nevystoupí pevnina,
kde slunce žhne i zhasíná
a ohněm květy živí,
proň není hvězdný světel sad,
on nezří v kosmu otvírat
se čiré perspektivy.
Proň není slunných výkřiků,
ni jeseň v barev zániku,
jenž teskností ovát,
a nelze mu v dny zmarnělé
líc milenky ni přítele
svým zrakem pocelovat.
24
Sny! Pusté sny! A pustý čas!
Zdroj věčné krásy navždy zhas,
hra barev, třpytů, světel,
kams do mystické nicoty,
kde vadnou formy, životy,
je upiat jeho zřetel.
Kde sama smrt se temení,
dar zevnitřního vidění,vidění
tam vede slepce stopy,
neb marnou pouť, zní marný žal,
jenž nevidomou bytosť jal,
duch cizí nepochopí.
Jde, v ruce hůl, s ním jeho pes.
Již závoj mlžný s očí kles,
jenž životy dva dělí.
Jde pokojněj svou věčnou tmou,
jak cítil vát by nad hlavou
dvě křídla archandělí.
25