JELEN
Zvu navykle jej králem zvěře,
zjev jeho volný s jiným měře
a klada rovněž na váhy
sny jeho čisté, pyšné, ranné,
dny v pantheismu prožívané,prožívané
co základní rys povahy.
Říš jeho šumnou, tichou, chladnou,
kde netísní a nepřepadnou
ho marnosti a obavy,
kde velí čas a mír a sláva
a perutěmi věje, mává
sen rozptýlený u hlavy.
Duch jeho žhavý, k bouři schylný,
kde vášeň s pravdou nerozdílny
se kryjí spolu namnoze,
kde žádných skrytých žalů není,
řev silné touhy v podjeseni
se nese k prázdné obloze.
Zvu králem ho, že též tak zmírá,
jak zmírá duše bohatýra,
co němý zásvit plamene,
a na říš svoji šumnou, chladnou,chladnou
když posledně mu oči padnou,
si bleskem náhlým vzpomene.
9