HOLUB POSEL
Je peří lehčího až nad poprašek sněhu,
živ zdánlivě jen pro tužbu a něhu,
pro sen a žel,
jsa poslem srdcí u významu jasném
on pojí dálky, nad nimiž my žasnem,
když přeletěl.
Vzkaz, bílý svitek nese na své šiji,
s ním hory, lesy, údoliny míjí,
či jezer klín,
kde milenka, slov roznícených lačnálačná,
jej hledá zrakem mezi šedí mračna
jak vlídný stín.
Má zasvěcenou mlčenlivost sluhy,
tak věrné duše nemá posel druhý,
co svět jich znal;
jsa vyslán, letí, vody, lány míjí
a dopis touhy nese na své šíji,
bez konce dál.
Je věčně tich. Má hrdlo zpěvu prosté,
neb v tichu jen květ pravé touhy roste
a v útají!
Pak perutě se nekonečnem vzdují
a ve mračnech se s blesky pozdravují
a srůstají.
26