KACHNA DIVOKÁ
Nad siný moře břeh se bezpočtukrát vznesla
a s křikem nořila své perutě jak vesla
ve vzdušné víry,
a v plynutí se opájela vlahém,
když jeseň smutná mládla jejich tahem
i prostor širý.
I bylo mnoho smutku v tom a touhy,
když jako mrak se nesly pouhopouhý
nad cizí nivou,
a jejich píseň, kterou znaly všecky,
svůj měla jakýs přídech vyhnanecký
a notu tklivou.
Však nade všecky elegie znělo,
když krví zrudnul bok její a čelo,
– ta rána dlouhá –
pak klesla dolů v prudké, měkké křivce
a spatřena tu byla od myslivce
jak mrtvá touha.
28