SOUMRAK
Stíny už houstnou v kruhu lad,
je vidět sochu svatou stát
v pustotě horských polí,
trpící krutou bolestí,
kterou as nelze unésti,
kámen jíž nepřebolí.
Jak siré prázdno! Jaká tiš!
To, co zde smysly uchvátíš,
žádného nemá jména,
pouhá už jsoucnost bodá tě,
duše v své vnitřní podstatě
chvějně je obnažena.
Netopýr, přízrak beztělý,
dvojici světů rozdělí
vějící, černou blanou,
ve věčnost víra konejší,
uhaslé hvězdy včerejší
mrákotně z mrtvých vstanou.
40
Nevolná vůně dýmu, hlíz,
tak jako těžce dýchal bys
z posledních vanů zítra,
obláček chudý ustal kvést,
amethyst jako bulva jest
hledící mrtvě z nitra.
41