HVĚZDY

Jan Opolský

Noří se hvězdy pořídku ze siných hlubin světa, každá jak poupě stříbrné, jež dosud nerozkvétá, vstupují v mrazná skupenství, v sepnuté šperky kněžen, s tajemstvím jich jsi nesmířen, dálkou jich neosvěžen. Jeví se jako kocábky, na kterých veslař chybí, tak jako z vrstev podmořských utkvělé hledy rybí. Noří se z končin bezmezných šílenství lampy bdělé, některá závoj mlhový dokola rozestele, jiná se vznítí třeskutě tak jako druza ledná, kterás je žárem podlitá, matná však, neprůhledná. Vespolek mnohé tvoří kříž. Některé berly, meče, se kterých rosa kosmická jako krev tiše teče. Jedny jsou mrtvy. Nehnutě v zenitu strmém visí, jiné se třesou žalostí, na svět již přinesly si. Jedna z nich naděj budící, klame tě o své kráse, druhá má svíce van a šept, při kterém umírá se. V řadách i kruzích vířejí rozlehlým sálem snění, na čelo nebes vtiskují mrtvá svá políbení.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

407. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NÁSTROJ HOŘÍCÍ. (František Taufer)
  2. Zpěv jitřní (Rudolf Medek)
  3. SMRÁKÁNÍ. (Hermor Lilia)
  4. Měsíčný květ. (Xaver Dvořák)
  5. SLUNCE. (Antonín Sova)
  6. NOCI (Jan Opolský)
  7. POUTNICE (František Odvalil)
  8. POSLEDNÍ VĚŠTBA. (Jaroslav Vrchlický)
  9. II. (Rudolf Pokorný)
  10. GABRIELE D’ANNUNZIO. (Jaroslav Vrchlický)