NA STARÉM ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ
Taková stinná říše. Čas
zdá se jen, že tu utkvěl as
na jakéms mrtvém bodě.
Černý bez těžce vějící
znamená tajnou směsici
vší touhy po svobodě.
Věčnost a marnost. Sen a blud.
Okamžik jimi proniknut,
který kol tebe míjí,
divné tu listí ševelí,
jako by uši slyšely
zásvětní melodii.
Dutě tu zpívá kos i drozd,
jako by rmutnou povinnost
ve službě chápal žití,
a jak by temný pláče proud
k povrchu nemoh’ proniknout,
bolesti odplaviti.
44
Prolnut je tady dvojí svět:
mrtvý a živý, který shléd’
mystické brány snění;
živému mrtvý nedá znát,
proč touží srdce mnohdykrát
po kráse odumření.
Tisíce mrtvých. Troucheň. Prach.
Jak by to Jahvé dlaně vztáh’
nad celým marným kmenem,
jako by chvíle plynulá
ve staré hroby vstoupila,
na vše tu zapomenem.
Svůj pije spánek Efrem kmet,
Sofar i Asaf v spoustách let,
v nicotách černých tlíce;
věčnost je ústům jejich stráž:
živého hlásku nevydáš
z údolu Smrti více.
Navždy jsou jati v hustých tmách
Séhon a Eli, Nasiach,
Elifaz, Sét a Ghuzi.
45
Netrestá, smrtí konejší
ve věčna zmatky vezdejší
rameno boží hrůzy.
Ukrotí bouři temných ran,
mrtvolný slehne vichru stan,
udusí zápol darmý;
hnije tu dávná krása žen,
zármutek strašný obsažen
ve jménech Thámar, Charmi...
46