POSVÍCENÍ.
Sám nevím už, zda pravdou je, či není,
co odbarvila léta rozumná,
kdys dávno bylo u nás posvícení
a já svou holku ved’ jsem za humna.
Byl podzim teplý. Sklízela se řepa,
i v jabloních rok zřel se bohatý;
mně vtírala se připomínka slepá
na bytosti, jež budou počaty.
Noc bezlunná, jen od hospody kdesi
hlas fagotu se třepal veselý,
my dotknutím svá muka řekli jsme si
a srdce svá jsme tlouci slyšeli.
A cítili jsme plachost chůze svojí
i temný žár dvou promluvených vět,
mdlý polibek rtů více neukojí
a dvojí duše hrozí sešílet.
Po polích šli jsme mimo černou sochu,
snad nejsvětější pannu Marii,
až do lesa a báli jsme se trochu
té tišiny, jež sílu zabíjí.
Jak zlosyn chvěl jsem se a zamlknul jsem zcela
a ona klesla na mech – čekala.
37
Krev ze všech žil mi vytrysknula vřelá
a po těle mi, zdá se, stékala.
Tu les byl pust. Jen zatemnil se kolem,
by hloubí svou skryl její nahotu...
A svatá socha do tmy zřela kolem
a shasínala píseň fagotu.
38