BYL JEDNOU JEDEN..JEDEN...
Byl jednou jeden mocný král, jak vetchá báje svědčí,
živ za devíti horami a svedl mnoho řečí
a z moře, hor kol říše té byl mocný věnec uvit,
však vzdor tomu ho celý svět moh’ slyšet pořád mluvit.
Tak za všech dob v tom království se držel pokoj svatý,
neb lid byl mravně nezkažen a neznal demokraty,
i právní jeho představy ty byly tolik chudy,
že by to v našich poměrech snad nešlo bez ostudy.
Vždyť prosím: lze si představit, by národ třeba skrovný
se mohl dobře obejít bez voleb do sněmovny?
A vůbec, že by národ ten, jak jiní mají v zvyku,
tam nepěstoval jaktěživ pražádnou politiku?
Lze míti za to, že by lid, jenž spokojen je sice,
se tvářil naivně udiven při slově konstituce?
Lid nebyl z těch, v jichž útrobách jen nepokoje kvasí
a klíčí chmurné revolty a pobuřlivé hlasy.
To lid byl věrný, žijící ve prvotním svém stavu,
jenž nikdy státním zřízením si nepolámal hlavu,
jen sil a klidil, množil rod a nosil dávky, daně
a vladař držel občas řeč, však neděkoval za ně!
Měl poměr jejich vzájemný své primitivní vnady
53
a nikdy se už neuzří, co bylo zříti tady.
Tam za devíti vodami, jak vetchá báje svědčí,
moh vladař před svým národemnárodem, kdy chtěl jen, vésti řeči,
neb mohl s lidem nakládat jak statkem svým a zbožím
a podle báje zvetšelé byl instrumentem božím.
54