BYL JEDNOU JEDEN...

Jan Opolský

BYL JEDNOU JEDEN..JEDEN...
Byl jednou jeden mocný král, jak vetchá báje svědčí, živ za devíti horami a svedl mnoho řečí a z moře, hor kol říše té byl mocný věnec uvit, však vzdor tomu ho celý svět moh’ slyšet pořád mluvit. Tak za všech dob v tom království se držel pokoj svatý, neb lid byl mravně nezkažen a neznal demokraty, i právní jeho představy ty byly tolik chudy, že by to v našich poměrech snad nešlo bez ostudy. Vždyť prosím: lze si představit, by národ třeba skrovný se mohl dobře obejít bez voleb do sněmovny? A vůbec, že by národ ten, jak jiní mají v zvyku, tam nepěstoval jaktěživ pražádnou politiku? Lze míti za to, že by lid, jenž spokojen je sice, se tvářil naivně udiven při slově konstituce? Lid nebyl z těch, v jichž útrobách jen nepokoje kvasí a klíčí chmurné revolty a pobuřlivé hlasy. To lid byl věrný, žijící ve prvotním svém stavu, jenž nikdy státním zřízením si nepolámal hlavu, jen sil a klidil, množil rod a nosil dávky, daně a vladař držel občas řeč, však neděkoval za ně! Měl poměr jejich vzájemný své primitivní vnady 53 a nikdy se už neuzří, co bylo zříti tady. Tam za devíti vodami, jak vetchá báje svědčí, moh vladař před svým národemnárodem, kdy chtěl jen, vésti řeči, neb mohl s lidem nakládat jak statkem svým a zbožím a podle báje zvetšelé byl instrumentem božím. 54